Brest

Cesta do Moskvy

V pátek 13. 7. 2007 jsme vyrazili. Po půlnoci jsme odjížděli (já, moje mamka a Vojta) autem z Lesních Albrechtic do Ostravy. No, nebyl by to žádný zážitek, kdyby se neobjevily nějaké zmatky. A tak, když jsme přijeli na vlakové nádraží Ostrava-Svinov, zjistili jsme na místenkách, že odjezd je z Ostravy hlavního nádraží. Přejeli jsme tam a po vytažení těžkých zavazadel a posléze i jejich snesení po schodech na peron jsme čekali na příjezd vlaku č. 201 z Ostravy do Polska – Warszawa wschódnia.

Ve Varšavě jsme měly s mamkou přes 3 hodiny volného času, tak jsme táhly kufry a zoufale hledaly restauraci nebo kavárnu, kde bychom složily kosti a zavazadla. Neměly jsme ale zloté a tak jsme pohledem „psí oči“ přemluvily prodavačku, aby nám kávu prodala za EURa. Zbytek nám vrátila ve zlotých, tak jsem si alespoň koupila pár pohledů Varšavy. Po téměř dvou hodinách strávených u kávy jsme se zvedly a šly hledat toalety. A opět se nám vrácené zloté hodily. :-)

Potom jsme se už přesouvaly na nástupiště č. 6. Opět jsme vytahaly kufry po schodech na peron a čekaly na vlak, který měl odjezd v 10:38. Byl přistaven již dříve a tak jsme vzaly zavazadla, já připravila jízdenky a pasy a šly jsme k uniformovaným ruským armádním stevardkám. Do vagonu jsem nastupovala první, vyhledala naše spací kupé a málem jsem se skácela. Všude na zemi byly koberečky, ale jak jsem otevřela dveře kupé, dostala jsem pořádnou facku pachu zatuchliny přes nos. Nechala jsem v kupé kufr a šla pro další a pro mamku. Obě jsme byly, velice mírně řečeno, zděšené. Dorazilo nás ještě to, že okna ve vlaku se (ani v kupé, ani na chodbě vlaku) nedala otvírat. Pouze u některých oken na chodbičce bylo možné regulovat přísun kyslíku skrze drátěnou mřížku.

Když jsme se uvelebily a vyskládaly kufry a batohy na zavazadlovou mřížku, zjistily jsme, že povlaky peřin a polštářů vypadají dost používaně, nemluvě o tom, že jeden povlak byl roztrhaný. Celou cestu nás provázel puch zatuchliny.

V Terespolu k nám naklusali celníci. Nejprve polští – chlapi – jen nám prohlédli pasy a vše bylo OK. Pak ale přišla naše nejhorší noční můra v podobě běloruské celnice. A co prý vezeme v batozích a v kufrech….. Řekly jsme, že osobní věci a mamka pak ještě dodala, že pivo. Ona se toho hned chytla a prý kolik. Pokud že je ho víc, jak litr na osobu, tak to, co je navíc, musíme zaplatit. Tomu jsme skoro ani nemohly věřit – litr piva na osobu. Pak pokračovala, ať otevřeme zavazadla. Řekly jsme, že vezeme 8 litrů piva (ty byly v dárkovém balení, ale ten zbytek piv v plechovkách, nějaká v láhvích (kvůli etiketám) a těch několik becherovek :-), jsme neprozradily). Celnice nekompromisně prohlásila, že každý litr navíc se musí platit 4 EURo za litr + 5 EURo nějaký poplatek. Vycházelo nám to na 30 EUR. Za chvíli se celnice zjevila znovu a mamka jí řekla, že ty lahve navíc tedy nechceme a že je nezaplatíme. Na to jí celnice odpověděla, že potom si tedy vystoupíme a pojedeme zpátky. (Bylo to docela drnkání na nervy, ale dnes se tomu už jen usmívám.) Začala jsem chystat 30 EUR a když celnice opět přišla, chtěla jsem jít s ní, abych to zaplatila. Ale ona že ne a ukázala na mamku, že s ní má jít ona. Dala jsem mamce peníze a ta šla do jámy lvové. Po chvíli se vrátila s vítězoslavným úsměvem na tváři – nemusela platit vůbec nic. Tedy nic – stálo nás to jedno balení lázeňských oplatek :-).

Potom už cesta probíhala celkem v klidu. V Brestu trvalo asi 50 minut, než nám přehodili podvozky. Bezva zážitek, kdy se vlak (teda každý vagon zvlášť) vznesl na obrovských heverech vysoko nad zem. Taky bylo prima, když naproti našemu vlaku stál jiný, kterému právě měnili podvozky a bylo možné pozorovat, jak se vagon zvedá a zase spouští dolů.

Cestou, už v Bělorusku, jsme míjeli vesničky s pomalovanými domky, střechami i ploty. Nejčastější barvy byly modrá a žlutá. Domečky byly většinou zděné, čím dále jsme byli od západních hranic, měnily se v domky dřevěné, opět malované. Jedna z věcí mě zarazila, a to, že ač chudě vypadající domky, přesto u většiny z nich stálo nablýskané auto.

Do Moskvy na nádraží Belorusskaja jsme dojely v 9:20 hod. moskevského času. To znamená, že v Čechách bylo v tu dobu o dvě hodiny méně. Vylezly jsme s mamkou z vlaku a už se k nám hnal Andrej. Konečně jsme se mohly, po mnohahodinovém přebývání v nevětratelném vlaku, nadechnout a taky si oddechnout. Byly jsme v Moskvě.

Komentáře
1  Proky | E-mail | Web | 3. ledna 2008 v 21:26 | Reagovat
Hezke, delas mi radost :o) A uz se tesim na pokracovani. Konecne si tu cestu umim vice predstavit…

2  Zdeněk | E-mail | Web | 4. ledna 2008 v 23:36 | Reagovat
Zdravíme nový „poškolník“
Z+J+N

3  Jenny | 5. ledna 2008 v 11:47 | Reagovat
Děkuji a také zdravím.

4  Kristina + Mirek | 14. ledna 2008 v 17:20 | Reagovat
Ahoj Jani budeme čekat  na další pokračování
Tvého BLOGU a zajímavé fotky. Ahoj..

5  Jenny | E-mail | Web | 14. ledna 2008 v 21:37 | Reagovat
Zdravím a děkuji. Dělám na rozšiřování blogu o další články a fotečky.  Jana

Zařazeno do štítků Cestování, Rusko a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>