20080324_otford_the-squeeze-way_016_prokesovi_com

Royal National Park – The Squeeze Way

V pátek jsem byl u doktora a diagnóza zněla „chickenpox“ (plané neštovice). A tak musím od pátku zůstat doma. Na prohlídku jdu až za týden. Ještě byla klika, že jsem si nakoupil dost jídla do zásoby. Ale o nemoci psát nechci. Je celkem nepříjemné dostat tuto dětskou nemoc v dospělosti. Pupenů se na mém těle urodilo opravdu hodně a tak vypadám jako Dalmatin. Do toho ještě horečky a bolesti břicha. Co je ovšem pozitivní? Mám najednou dost času věnovat se opět blogu a dalším aktivitám. Nyní začnu psát články na blog od posledního výletu, abych na nějaký nezapomněl. Většinou na sebe nenavazují, tak by to neměl být žádný problém.

24. března o Velikonocích jsme se s kamarádem Marianem vydali na krátký odpolední výlet do Royal National Park. Byl státní svátek a vlaků moc nejelo. Navíc jsme měli původně v plánu docela jiný výlet. Ale protože ráno hodně pršelo a počasí zprvu vypadalo, že se jen tak neumoudří, tak jsme původní výlet do Blue Mountains zrušili. Trochu nečekaně začalo sluníčko kolem oběda vykukovat a Marianovi to nedalo. Psal mi přes Skype, že by rád zajel alespoň na pár hodin do Royal National Park. Ještě tam nikdy nebyl. Začal jsem hledat vlakové spojení a skutečně do hodinky jeden vlak tím směrem jel. V parku jsem již jednou byl a tak jsem už tentokrát věděl, že nejbližší vlaková zastávka je Otford.

Domluvili jsme se na setkání na hlavním vlakovém nádraží. A protože času už moc nezbývalo, tak jsem si jen v rychlosti udělal svačinu a vyrazil vlakem ze zastávky Redfern, kterou mám pár kroků, na hlavní nádraží. Po příjezdu na hlavní nádraží jsem šel do fronty k pokladnám. Už delší dobu používám Red Pass a proto mám na ostatní jízdné slevu. Abych moc nekomplikoval pokladnímu prodej jízdenky, tak jsem koupil jízdenku pouze pro sebe. A Marianovi jsem chtěl jízdenku koupit v automatu. Říkal jsem si, že to bude tak nejlepší. Jenomže jak bylo u automatu před chvílí prázdno, tak jakmile jsem zaplatil svoji jízdenku a odcházel směrem k automatu, tak už se tam fronta začala na několikrát klikatět. Telefonoval jsem Marianovi jak je daleko. Čas neúprosně utíkal a náš vlak odjížděl za necelých osm minut. Marian byl stále na cestě. Když jsem se v této další frontě dostal na řadu, tak další smůla. Automat i po několikerých pokusech zadání trasy na zastávku Otford, jízdenku odmítl vydat. Co tedy dál? V tom už naštěstí Marian přicházel. V rychlosti jsem mu vysvětlil naši situaci a šli jsme zpět k pokladnám do třetí fronty! I přesto, že jsem velký optimista, tak jsem už téměř přestal doufat, že tento vlak stihneme. V tom okamžiku nádražní rozhlas začal hlásit „dvě minuty do odjezdu“. Svítivě oděný nádražák, který hlídal pořádek kolem pokladen, se najednou do davu zeptal, zda někdo tímto vlakem nejede. A v tu chvíli jsme byli zachráněni…

Ve vlaku jsme si upřesňovali naši trasu a domlouvali se, co bychom chtěli ten den vidět. Marian měl s sebou dokonce tištěné mapy, ale ta oblast, do které jsme se chtěli vydat tam nebyla. Pro navigaci jsme proto používali moji GPSku. Cesta vlakem trvala přibližně jednu hodinu. Ze zastávky Otford je to ke vstupu do parku deset minut pěšky. Cesta vede strmě do kopce přes les. Značení cest bylo opět slabší. Cedulky občas nějaké potkáte, ale nemají směrovky a většinou je cest víc než je cedulek :o)

Ještě před vstupem do parku mě Marian pozval ve zdejším občerstvení na velkého hamburgera. Po nadlábnutí, jsme se pomalu vydali směrem k parku. Na pravé straně pod hlavní silnicí jsme zahlédli malé dřevěné domečky, které jsou postaveny přímo dole u moře. Musí to být nádherné bydlení. Jen jsem nikde neviděl žádnou přístupovou cestu. Proto odhaduji, že obyvatelé se tam dolů dostávají buď přímo shora pěšky, což je převýšení cca 200 m anebo připlouvají na loďkách.

Samotný vstup do Royal National Park je vyznačen velkou dřevěnou cedulí, kde jsou kromě značek co se zde smí nebo nesmí, uvedeny vzdálenosti do blízkých destinací. První část cesty vede podél oplocených útesů. Často jsme se zde zastavovali, hleděli v dál do moře nebo fotografovali. Počasí nám přálo, celou dobu krásně svítilo sluníčko. Jak bylo po dešti, tak barvy na fotografiích jsou až neskutečně malebné.

Tentokrát jsme se vydali po cestě jménem The Squeeze Way, která vede nad pláží Werrong Beach, kde už jsem byl posledně. Cesta po ranním dešti často připomínala spíš potůček. Proto stále říkám, že na tyto cesty je dobré si brát „kotníkáče“. Na skalním výběžku jsme si dali malou přestávku, nafotili pár nádherných fotografií a po svačině jsme putovali dál. Už začíná podzim a teploty již nejsou tak vysoké. Dobře se v těchto dnech cestuje. Po dalších pár stech metrech, kde se cesta prudce svažovala dolů jsme na levé straně cesty uviděli skály. Cesta tam žádná nevedla. Proto jsme sešli z cesty a dali se směrem nahoru ke skále. Ze skal byl nádherný výhled do okolí. Bylo možné dohlédnout až do Wollongong a také značně daleko na druhé straně pobřeží, kde do moře vyčnívají krásné zelené výběžky. Právě tam bych se rád podíval někdy příště.

Pokud sečtu počet kilometrů, tak jsme příliš daleko nedošli, ale hlavní je, že se nám výlet líbil a máme spoustu nových zážitků.

Komentáře
1 JR | Web | 25. dubna 2008 v 17:10 | Reagovat
Je to tam krásně barevný, přímo z toho čiší exotika, dokážu si to představit. Doufám, že už jsi zdráv!

2 Proky | E-mail | Web | 26. dubna 2008 v 3:15 | Reagovat
Ano, zdrav uz jsem a za chvilku zase nekam vyrazim do prirody…

Zařazeno do štítků Austrálie, Cestování a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>