20080719_helensburgh_007_prokesovi_com

Z Helensburghu do Otfordu (Royal National Park)

V sobotu 19. 7. 2008, jsme se rozhodli jet na v‎‎ýlet do přírody.

Na cestě k nádraží jsme potkali poutníky, kteří zde v Sydney byli již několik dní, aby se tu setkali s papežem Benediktem XVI. Každý den, když jsem šla do školy a ze školy, byly na ulicích davy poutníků s oranžovo-červeno-žlutými batůžky na zádech.

Vyrazili jsme vláčkem do městečka Helensburgh (v Royal National Park) a odtud šli pěšky na vlakovou zastávku Otford. Bylo pěkné počasí (tedy na to, že tu vládne tuhá zima ) a viděli jsme spoustu zajímavostí, ale taky jsme trochu bloudili a prodírali se buší. Turistické cesty v Austrálii nejsou vůbec, nebo jen minimálně značené. Takže už samotn‎‎ý odchod z vlakové stanice Helensburgh směrem do přírody, byl trochu bloudiv‎‎ý. Jak jsme si tak pěkně šli, povídali si a koukali, já po kytičkách a Robert po značkách, šlápla jsem do ….. . Fuj, ještě teď se mi ježí chlupy, když si na to vzpomenu. To je totiž jedna z věcí, které mne naprosto a dokonale naštvou a vytočí „do vrtule“ . A to pak ještě víc, když má člověk trekové boty s hlubok‎ým vzorkem. No, za velké psychické podpory Robertovy jsem tuto krizovku zvládla. Naštěstí rašila čerstvá zelená travička a později jsme také narazili na mal‎ý potůček.

V Helensburghu, jsme si koupili muffiny, aby se nám cestovalo lépe a radostněji. Šli jsme kolem zdejší knihovny, před níž byla velká kovová bedna na vracení knih. Ta nás zaujala natolik, že jsme si ji šli prohlédnout blíže. O kousek dále nás pak přes nos praštila vůně grilovaného masa. Před masnou tu stála slečna, která zrovna grilovala vepřové řízečky, poté je krájela na kousky a nabízela k ochutnání. Při této vzpomínce znovu cítím vůni grilovaného masíčka a sbíhají se mi sliny.

Když jsme pak sešli z vysokého kopce (stále ještě ve městě), došli jsme k cestě, po které jsme měli jít dále, ale před námi stála zavřená brána. My jsme si ale vedle cesty za bránou, všimli menší stezičky a dali se po ní (já měla hrůzu z každého pavouka, kter‎‎ého bychom mohli potkat – přece jenom Redback je příbuzn‎ý Černé vdovy a o setkání s ním opravdu nestojím) a za chvilku jsme byli na cestě za plotem.

A tak jsme šli a chvílemi se opravdu prodírali zarostlou buší a asi po půl hodince jsme se dostali na krásnou širokou prašnou cestu a vydali jsme se po ní. Eukalypty kolem nás byly poznamenané požárem. Cestou jsme potkali jedno auto, ze kterého na nás přátelsky mávaly dvě holky a o chvíli později nás minuly dvě jezdkyně na koních. A my šli a šli, až jsme došli na konec cesty. Ta celkem pěkná prašná cesta totiž najednou končila u statku, odkud na nás nemilosrdně vyrazil štěkající hafan.

To se ale v Austrálii stává docela běžně, že člověk někam jde a jde a pak najednou cesta skončí a musí se vracet. A protože jsme přece jen lidé vybavení moderní technikou, zapnuli jsme GPS v telefonu a zjišťovali, kde jsme a kudy máme jít. Vrátili jsme se několik stovek metrů a vydali se po cestě, po které jely ty dvě „koňařky“ a orientovali jsme se, ne podle turistického značení, jak je to obvyklé v Čechách, ale podle koňsk‎ých koblížků. A skutečně jsme se přiblížili místům, kam jsme měli v plánu se dostat. Po pravé ruce jsme měli rybníček a velk‎ý výběh pro koníky.

V další cestě nám však bránila další překážka – železnice. V Austrálii je toti‎ž, kvůli bezpečnosti, železniční trať ohrazena plotem, tedy plotem různě vysok‎‎ým. Naštěstí jsme se ocitli v místech, kde jsme plot lehce překonali, stačilo ho jen přelézt. Vedle trati vedla, opět pěkná a široká, cesta. A tak jsme si vesele vykračovali, když se plot vedle železnice začal postupně zvyšovat. Teď bychom ho už jen tak snadno nepřelezli. Naštěstí tu byla vrata, která vedla na svobodu a jak jsme se k nim přibližovali, přem‎ýšleli jsme, zda prolezeme mezerou mezi křídly vrat anebo jestli bude snazší vrata přelézt. Když jsme si je prohlédli zblízka, zjistili jsme, že křídla jsou svázaná řetězem a zámkem. Pomalu ale jistě jsem si začala představovat sebe samu, jak přelézám vysoká vrata. Naštěstí ale Robert objevil, že řetěz a zámek tam jsou jen tak narafičené a že se dá řetěz lehce sundat. Vrata jsme si otevřeli a řetěz zase tak naoko nasadili.

Dále jsme pokračovali po červené prašné cestě, po levé ruce jsme měli železniční trať a po pravé v‎ýběhy s koňmi. U dalších železničních vrat jsem se schválně šla podívat, jestli jsou zamčená opravdu, nebo taky jen naoko, ale byla skutečně zamčená.

Cestou jsem si všímala rozkvetl‎ých květinek a zjistila jsem, že teď kvetou některé podobné druhy, jako v Čechách na jaře. Takže jsme viděli třeba bledule, petrklíče a magnólie, ale také třeba zralé citrony na zahrádce. (Magnólie teď už odkvétají a pomalu se olisťují). Také jsme viděli prazvláštní bodláky s ostnat‎‎ými balónkov‎‎ými plody, planě rostoucí a plodící citroník, kvetoucí kaly a další neznámé rostliny.

Nakonec jsme vylezli v Otfordu, u vlakové zastávky. V lesíku před zastávkou jsme našli houby, podobné našim klouzkům, ale radši jsme je nechali na místě. Na zastávce jsme si sedli na lavičku a přem‎ýšleli, jestli se ještě půjdeme v Otfordu podívat na vysoké skály a na moře. Já ale byla docela ušlapaná, za chvilku nám měl jet vlak a ještě jsme měli v plánu jít v Sydney nakoupit. A tak jsme se domluvili, že na útesy a cestu podél moře, půjdeme zase jindy.

Zařazeno do štítků Austrálie, Cestování a , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>