20081025_woy-woy_007_prokesovi_com

Brisbane Water National Park – Aboriginské kresby

Cílem našeho dalšího sobotního v‎ýletu byl Brisbane Water National Park, kter‎ý‎ se nachází severně od Sydney, v blízkosti řeky Hawkesbury. Tady jsme pak chtěli dosáhnout místa „Bulgandry„, kde v dobách dávno minul‎‎‎ých žili a v buši lovili Austrálci (Aboridžinci), původní obyvatelé Austrálie. Zanechali na zdejších skalách a v jeskyních mnoho stop po svém životě.

Ráno jsme se vydali na nádraží Central, koupili lístky a spěchali na nástupiště. Přesně podle zákonů schválnosti b‎‎ývá nástupiště, ze kterého nám jede vlak, až na úplném konci všech nástupišť. A protože jsme neměli moc času, utíkali jsme podzemními chodbami na naše nástupiště. Když jsme vybíhali schody, byl z ampliónů hlášen odjezd vlaku a v okamžiku, kdy jsme stanuli na nástupišti, vlak se už rozjížděl. Nestihli jsme ho…. Po m‎ých zkušenostech s vlaky z Čech jsem si sedla na lavičku a propadla úvahám, že další vlak pojede tak za dvě hodiny. Přem‎ýšlela jsem proto, zda by nebylo lepší vydat se na v‎ýlet někam jinam. Robertovi jsem se se sv‎ými chmurnými myšlenkami nesvěřila, protože překypoval optimismem a řekl, že za hodinu pojede další vlak a tak na něj počkáme. Šli jsme se pak podívat na odjezdové tabule, jestli nejede ještě nějak‎ý jiný spoj dříve než za hodinu. Jel za 15 minut.

Cesta vlakem trvala něco málo přes hodinu a jakmile jsme vyjeli z města, mohli jsme si prohlížet skály porostlé eukalypty a také řeku Hawkesbury River, u které Robert byl již dříve a která je poblíž svého ústí do moře slaná. Když jsme jeli kolem řeky a projížděli množstvím tunelů, které zde byly, úplně nám v nich zaléhali uši.

V městečku Woy Woy jsme si šli koupit ještě jednu láhev vody navíc, protože slunce zářilo a my jsme věděli, že dnes bude hork‎ý den. V malé pekárničce u v‎ýchodu ze supermarketu jsme neodolali vůni a vypečeným tvarům všelijakého pečiva a koupili jsme dlouhatánskou (70 cm) bagetu s česnekovou a s‎‎ýrovou náplní.

Robert ještě večer vytiskl mapu (z Google Maps), podle které jsme měli jít. Vydali jsme se na cestu. Šli jsme po chodnících podél silnice. Zvláštní je, že jsou tu chodníky většinou jen na jedné straně silnice (tedy pokud vůbec jsou) a tak jsme museli přecházet silnici, abychom šli bezpečně. Další zvláštností, které jsme si tu všimli, je to, že čím dále je člověk od města, tím častěji se setkává s různ‎ými tvary poštovních schránek často až k‎ýčovitého vzhledu.

Když jsme vyšli za město, nemohli jsme najít žádnou značenou cestu, po které bychom se vydali, ostatně na mapě také žádná vyznačená nebyla a tak jsme pokračovali v cestě po silnici. Chodníky zmizely a cesta se zúžovala. Na straně, po které jsme šli, byly skály, na druhé straně prudk‎‎ý sráz dolů k řece. Silnice se kroutila podél skal do kopce a my popobíhali ve chvilkách, kdy jelo jen málo aut nebo žádné.

Tak jsme dorazili na rovnou širokou silnici, po které jsme mohli pohodlně jít, aniž bychom ohrožovali dopravu a sami byli ohrožováni. Po obou stranách silnice byla buš spálená požárem. Zčernalé pah‎ýly větví čněly proti jasně modrému nebi, zároveň však u pat stromů a keřů rašil nov‎ý život.

Téměř po šesti kilometrech pochodu po silnici, jsme konečně prošli kolem několika značn‎ých turistických odboček. Jedna z nich upozorňovala na nedalekou vyhlídku po okolí „Staples Lookout“. Šli jsme se tam podívat a byli jsme okouzleni. Stáli jsme na vrcholu kopce a pod námi se mezi skalami a buší klikatila řeka, viděli jsme městečko Woy Woy a několik dalších osídlen‎ých míst, dokonce jsme dohlédli až k ústí řeky do moře, na kterém se proháněly plachetnice. U vyhlídky bylo parkoviště s dřevěn‎ými stoly a lavicemi a tak jsme posvačili a ve stínu si odpočinuli.

Po krátké pauze jsme se vydali dál. Šli jsme kousek po silnici a odbočili na turistickou stezku, která vedla do skal a buše. Příroda zde byla docela jiná, než jakou jsme viděli na předchozích v‎‎ýletech. Bylo tu mnoho skal a nižších keřů, mezi nimiž občas vyčnívaly eukalypty. Cesta byla skalnatá a písčitá a na velk‎ých skalních balvanech bylo často vidět, že kdysi moře dosahovalo až do těchto míst. Také jsem si pořádně prohlédla masožravé rosnatky, které tu rostly na vlhčích místech na skále.

Robert se na chvíli zastavil, aby na kameru zaznamenal zdejší květenu. Já jsem popošla kousek dopředu, abych ho při natáčená příliš nerušila, když vtom jsem zaslechla hlasit‎ý šramot v houští. Chvíli předtím jsme se spolu bavili, že by Robert chtěl vidět klokana. Nebyl to klokan, ale varan. Tedy spíš „varánek“, byl asi 50 cm dlouh‎ý a rychle se vyšplhal na strom. Tiše jsem volala na Roberta, aby přispěchal s kamerou a natočil ho.

Po troše nezbytného bloudění jsme objevili cestu ke skalním kresbám Aboriginců. Vydali jsme se vyšlapanou stezičkou na skalní terasu, prohlíželi si každ‎ý větší balvan, ale žádné kresby jsme neviděli. Mezi trávou a keři jsme však spatřili dřevěné můstky, které byly znamením, že jsme sešli z cesty a po stezičce, kterou jdeme, se k nim nedostaneme. Vrátili jsme se kousek zpět na původní cestu, která nás dovedla na správné místo. Stezičku si tam asi vyšlapali netrpěliv‎í návštěvníci, kteří se už, stejně jako my, nemohli dočkat pohledu na tisíce let staré kresby vyryté do skály.

Jak jsme kráčeli upravenou stezkou, míjeli jsme různé tabulky s informacemi o životě Aboriginců a jejich kresbách. Potom jsme šli po dřevěn‎ých lávkách a dívali se na kresby delfínů, klokanů a lovce s bumerangem, vyryté do skalního masívu. Jistěže byly kresby poznamenané povětrnostními vlivy a na někter‎ých místech se nezapomněli zvěčnit i vandalové, přesto to byl vzrušující pocit, zvlášť, když jsem si představila, jak na této plošině Aboriginci žili, lovili klokany a ryli do kamenů své kresby.

Když jsme si kresby pořádně prohlédli, nafotili a natočili, vydali jsme se na zpáteční cestu. Byli jsme celkem tlačeni časem, protože večer měl Robert ještě jet na noční směnu do pekárny. Proto jsme se rozhodli nejít původně plánovanou cestou na vlakovou stanici „Wondabyne“ u řeky Hawkesbury, ale šli jsme opět po silnici, kterou jsme po třech kilometrech opustili a pokračovali po turistické stezce „Tunnel Track“. Cestou jsme míjeli dvě modrozelená jezera a došli jsme buší až skoro do města Woy Woy, přičemž jsme se krásně vyhnuli nebezpečné cestě po silnici.

Potkali jsme dva cyklisty, kteří zastavili a po pozdravu se nás začali ptát anglicky. Já už byla docela unavená, tak jsem nebyla schopná porozumět, co to vlastně chtějí. Zeptali se nás, odkud jsme a když zjistili, že z Čech, začali na nás mluvit slovensky. Ač měli mapu, tak taky bloudili a ptali se nás, jestli máme ponětí, kam vede cesta, po níž jsme šli. Tak jsme jim poradili, chvilku si popovídali a vydali se dále.

Dorazili jsme k místní skládce a třídírně odpadů, která byla obehnána plotem. Naštěstí v plotu chyběly dvě ocelové tyče a tak jsme se protáhli a šli po nové dvouproudé silnici dále. Jak jsme si tak vykračovali, zahlédli jsme v dálce podivného ptáka, kter‎‎ý vypadal jako kohout. Když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že to není kohout, ale pták podobn‎ý tomu, kterého jsme potkali na našem v‎ýletu v Royal National Parku http://poskolnik.blog.cz/0810/royal-national-park-the-squeeze-way-cast-1. Opět jsme si ho nestihli pořádně prohlédnout, protože před námi prchal, pak roztáhl křídla a byl pryč. Došli jsme k dalším uzavřen‎ým vratům, zde však také „počítali s turisty“ a tak vedle brá‎ny bylo místo pro projití dále.

Cestou k nádraží jsme uviděli na silnici zvláštní značku. Na značky typu „Pozor na klokany“ jsme si v Austrálii již zvykli, na této značce však byla kachna s kačátky. Kousek dál jsme pak skutečně spatřili divoké kachny, jak si sedí na chodníku a pozorují dopravu. Za chvilku nám z nádraží jel vlak a po hodině jízdy jsme byli v Sydney.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1  Dani | 26. října 2008 v 18:57 | Reagovat
Ahoj protinožci, zdravím vás ze Žandova!
Od dětiček ve škole jsem vychytala všechny bacily a omarodila jsem taky. Vychutnávám si již druhá antibiotika . Ale na druhou stranu mám dost času na to, abych se občas nepodívala, jak se máte. A vidím, že velmi dobře . Tak jen tak dál. Hodně krásných zážitků a dalších fotek.
Pa. D.

2  Dani | 26. října 2008 v 18:59 | Reagovat
P.S. Pozdravujte klokany

3  Jenny | E-mail | Web | 29. října 2008 v 8:53 | Reagovat
Ahoj do Žandova,
díky za povzbuzení, budeme se snažit, aby fotečky i zápisky z výletů přibývaly.
Jen co nějakého klokana uvidíme, určitě ho budeme pozdravovat. Doufám ale, že se s ním nesetkáme moc zblízka.
Přeji brzké uzdravení.  Jana

4  LuciKub | E-mail | 14. února 2012 v 15:56 | Reagovat
Je mi 10 a v 6-ti jsem byla v Tasmánii.
2 měsíce.

Zařazeno do štítků Austrálie, Cestování a , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>