p1050136__prokesovi_com

Billova pohostinnost – 10. a 11. den z 89.

Když jsme dopoledne balili na Jackově pastvě stan, bylo pod mrakem a do nohou nás příšerně štípaly „písečné mušky“ (sandfly). Poletovaly, mršky, při zemi a žraly nás do výše kotníků, které pak byly samý svědivý bolák. Cestu jsme měli naplánovanou do Makomako a pak dál na Oparau a směrem na Hauturu. Než jsme vyjeli, tak se počasí opět umoudřilo a začalo svítit slunce. Cesta od Jacka však byla příšerná. Jeli jsme po prašné, velkými kameny posypané cestě, která navíc vedla do kopců a k tomu všemu se přidalo horko.

Kličkovala jsem mezi kameny, pak už jsem ani nemohla jet a kolo jen tlačila. A v tu chvíli to přišlo – vztek na blbou cestu, pocit, že to nezvládnu a že už prostě dál nemůžu a nejedu. Robert na mne čekal na kopci, dotlačila jsem kolo až k němu a z celého naštvání a pocitu vlastní nemohoucnosti jsem sebou plácla na zem a rozbrečela se. Když jsem se vybrečela, bylo mi líp a za chvíli jsme jeli (já opět tlačila) dále.

Na cestě podél mořského zálivu mi spadl při přehazování řetěz a zasekl se mezi kotouč přehazovačky a kolo a už mi to nejelo vůbec. Robert se ke mně vrátil, dal se do oprav a já jsem si říkala, že to je možná konec našeho cestování na kolech. Dneska si ale říkám, že by bylo škoda, kdyby to tam tehdy skončilo. Opět nás žraly mušky a pařilo slunce. Robert mi kolo opravil, jen ten řetěz mě od té chvíle občas trochu zlobil.

Cesta dál byla opět strašná a prašná, jen občas byly kameny na cestě menší a na mostech byla dokonce pěkná asfaltka. Když jsme konečně dorazili na asfaltovanou státovku s číslem 31, zajásali jsme. V tu dobu už bylo po čtvrté hodině, tedy čas na to, abychom si začali hledat místo na přespání. Našli jsme jedno krásné místečko před mořským zálivem. Mělo jednu menší vadu – byl tam zákaz stanování :-( A tak jsme pokračovali dál. Na konci zálivu bylo také celkem pěkné místo na stan, dokonce ani zákaz stanování tam nebyl, jen tam dost hrozně zapáchaly dvě mrtvé vačice. Jeli jsme dál a dali si pauzu na snědení čokoládové tyčinky a krátký odpočinek. Potom jsme se vydali na další cestu a narazili na celkem ucházející plácek na spaní. Už jsme chtěli začít rozdělávat stan, když jsme si všimli budovy, stojící na kopci před námi. Byla to benzínová pumpa. V těchto „opuštěných“ oblastech je pumpa znamením toho, že je tam možnost koupit nějaké jídlo.

U pumpy jsme uviděli ceduli s nápisem „accomodation“ a pak nějakou další ceduli, která hlásala, že karavany a stany zde mají ubytovací místo zdarma. Zastavili jsme s koly kousek před vchodem a domlouvali se, kde je zaparkujeme, abychom se zeptali na to ubytování. Zpoza auta vyšel nějaký pán, později se ukázalo, že to je majitel pumpy a všech stavení okolo – Bill. Dali jsme se s ním do hovoru a ptali se na místo na stanování. Bill nás zavedl kousek nad pumpu, k domečku, který otevřel a řekl nám, že můžeme bydlet uvnitř, úplně zadarmo a to tak dlouho, jak budeme potřebovat. Vůbec jsme nechápali, jak je něco takového vůbec možné a radši jsme se ho ještě znovu ptali, jestli jsme jeho slovům porozuměli správně. Vždyť nám zadarmo nabízel ubytování s horkou vodou, postelemi, obývákem s TV, vybavenou kuchyňkou a pračkou, včetně prášku na praní… Když pak Bill odešel, procházeli jsme domkem a stále v úžasu si dokola opakovali, že to není možné.

Když jsme si na nové ubytování zvykli a trochu se upravili, sešli jsme do pumpařského obchodu dát si něco k jídlu a k němu i napůl velké pivo (745 ml) „Waikato Draught“. Po jídle jsme ještě prošli obchod, abychom si dokoupili zásoby jídla a Bill nás zastavil a začal nám vysvětlovat, že když budeme chtít kafe nebo čaj, tak si je tam můžeme sami udělat a že to taky neplatíme. Když pak Robert u pokladny platil za nákup a chtěl koupit 30 minut připojení na internet, tak mu Bill řekl, že internet platit nemusíme a můžeme k počítači chodit, jak budeme chtít. Pak ještě povídal, že jídlo, které zbude ve vitrínách a které by jinak musel vyhodit, si můžeme po zavíračce (po osmé hodině) vzít. Nechtěli jsme Billovu dobrotu nijak zneužívat, ale zeptali jsme se, zda bychom mohli zůstat na dvě noci. Bill na to řekl jen, jasně, v pohodě, ať klidně zůstaneme tři noci. My jsme však řekli, že dvě noci by nám na odpočinek měly stačit a tak nás čekal volný den. Bill nás ještě provedl po kuchyni, kde jeho manželka Debora peče ovocné a masové koláče. Do našeho přepychového bydlení jsme pak odcházeli s nákupem v košíku, dvěma teplými masovými „pies“, plněnými sendviči a několika velkými a menšími koláčky, které jsme dostali navíc – zadarmo.

Další den byl ve znamení odpočinku, praní a opravování drobných závad na kolech. Na oběd jsme šli opět na pumpu. Večer jsme tam zašli znovu, abychom poslali nějaké informace rodině a přátelům. Zapsali jsme se do návštěvní knihy a od Billa dostali reklamní propisku a magnet na lednici. Bylo po osmé hodině, když jsme dopsali maily a šli se s Billem rozloučit. Byl ve své kanceláři a řekl, že si ještě dáme něco k pití. Vyndal každému z lednice láhev, v níž byl namíchaný rum s kolou. Seděli jsme a povídali si o všem možném. Asi po hodině jsme se rozloučili a šli do domečku. Robert ještě plánoval trasu do GPSky a potom už jsme šli spát.

V domku, kde jsme strávili dvě noci, měl Bill pověšený obrázek s následujícím textem:
„Můj dům je malý, žádný palác pro milionáře. Ale je zde místo pro lásku a je zde místo pro přátele. To je vše oč se starám.“

Za ten den jsme ujeli přes 30 kilometrů.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 3. března 2010 v 14:06 | Reagovat
No tak to je krásné, že dobří lidé ještě žijí. To jste tam byli mimo sezonu, resp. je tam vůbec někdy něco jako turistická sezóna?
My kdysi zažili podobnou pohostinnost na východním Slovensku, kousek od Dukly. Taky jsme tam byli na kolech, ale tam se u toho víc chlast… ehm popíjelo

2 Proky | E-mail | Web | 3. března 2010 v 23:39 | Reagovat
Jo jo, tur. sezona na N. Z. je a to hlavne kolem nasich Vanoc :o)
Jinak lidi jsou tam vazne super. To se jen, tak nevidi…
PS: Diky za komentare, konecne nekdo

3 Denaille | Web | 5. března 2010 v 17:39 | Reagovat
Páni, krásné fotky. Někdy bych se tam taky chtěla jet podívat a projet to všechno jen na kole nebo po svých. Musí to být fajn zážitek, i když to asi není někdy nejlehčí.

4 Proky | E-mail | Web | 12. dubna 2010 v 21:55 | Reagovat
Jo jo, byly i tezke chvilky, ale kdyz se proste clovek rozhodne, tak je potom jednom na nem :O)

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>