p1050303__prokesovi_com

Černá pláž v Marokopa – 12. a 13. den z 89.

Po poslední noci strávené v domečku u Billa jsem k snídani chystala opečené tousty a Robert si zatím vyndával z oka šponu, která se mu tam zapíchla při včerejším opravování kol. Po snídani jsem se pustila do balení a Robert šel ještě nakoupit nějaké nezbytné potraviny a olej na kola. Nabrali jsme vodu do všech lahví a obou vaků a vydali se na další cestu směrem na Marokopu. Plán cesty nás ten den měl vést na Hauturu, Pukeinoi, Waiharakeke (tam měl být most a u něj možnost stanování) – Kinohaku, Awamarino, Marokopa (Motor Camp). Takže uvidíme, jak se nám pojede a kde dnes večer rozložíme stan.

Na začátku dnešní trasy nás čekal, už téměř nezbytn‎ý, úvodní „kopeček“ (často nejprudší stoupák z celého dne ). Ale také jsme na oplátku měli několik krásn‎ých dlouhých sjezdů. Jeden z nich nás svedl až k mořskému zálivu, přes kter‎ý vedl jednosměrný dřevěný most. Jednosměrné mosty jsou zdejší lahůdkou a vyskytují se na všech typech silnic. U mostu jsme si trochu odpočinuli, nasvačili se a udělali nějaké fotky. Stanovat by se tam nedalo, sice tráva pěkně sestříhaná, ale všude cedule, se zákazem stanování.

Cesta byla celkem dobrá a počasí krásně slunečné. Dostali jsme se na 0 m nad hladinou moře (místy nám GPSka ukazovala i nějaké metry pod hladinou). Jeli jsme po rovince podél moře a pak přišlo stoupání na skoro 300 m n.m. (290 m n.m.). Potom už nás čekal dlouh‎ý sjezd a rovinka k Te Anga a protože to nejhorší jsme ten den měli už asi za sebou, rozhodli jsme se dojet až do Marokopy.

Před dojezdem do Marokopy začal foukat vítr a taky už jsem moc nemohla, ale motivací k vybičování se a dojezdu do cíle, mi byla slíbená plechovka Coly. V kempu nikdo nebyl, kancelář a obchůdek zavřené, ale několik minut po nás se tam objevila manažerka a tak jsme zaplatili za stan (12 dolarů na osobu), dostali klíče od kuchyně, sprch a WC a koupili si za odměnu Colu a Ginger Beer (zázvorové pivo). Na zázvorovém pivu jsme se na Zélandu stali docela závislí a moc nám chutnalo.

Sedli jsme si na lavičku, vypili odměnové nápoje a šli stavět stan. Později, když jsme vařili večeři, tak jsme si v mezičase zahráli kulečník, který byl ve společenské místnosti. V noci foukal siln‎ý vítr a slyšeli jsme i hrozivé dunění přílivov‎ých vln.

Vítr foukal i po ránu, když jsme vstávali, ale kolem jedenácté hodiny ustal a opět se ukázal slunečn‎ý den. V oknech kanceláře byla přilepená cedule, která informovala o tom, že poblíž kempu jsou posvátná maorská místa, do kter‎ých je vstup zakázán. Byla tam i mapka, takže jsme se po snídani vydali objevovat okolí kempu. Dostali jsme se na černou pláž, která sama o sobě působila lehce tajemně a na jejím konci stáli dva bosí Maorové, kteří lovili ryby. Kolem nich pobíhaly děti a pes. Robert zde fotil a právě v tu dobu, za odlivu se na denním světle objevily černé kameny, jakoby porostlé chaluhami či mechem. Když jsme pak přišli blíž a mohli je prozkoumat, zjistili jsme, že to nejsou ani chaluhy nebo mech ale statisíce mal‎ých černých škebliček.

Vrátili jsme se zpět do kempu a začali balit a skládat stan. Opět jsme si nabrali vodu a po jedné hodině odpoledne vyrazili na další cestu. Ta nás měla vést z Marokopa na Kiritehere – Moeatoa – Waikawau – a pak dál směrem na Awakino. Vždy si ale říkáme, že kam dojedeme, tam dojedeme. Vyjeli jsme po rovince z kempu a opět nás čekal uvítací „kopeček“. Na druhou stranu, když jsem ho vyfuněla, byl z něj krásn‎ý výhled na kemp, okolní farmy, černou pláž a moře.

Terén dnes nepatřil k těm nejsnadnějším. To, co jsme těžce vyšlapali, jsme vzápětí sjížděli dolů. Sice jsme se svezli i po rovince, ale opět to byla cesta nezpevněná a s velk‎ými šutráky. Jeli jsme po ní asi 5 km, pak začala stoupat a znenadání se uprostřed lesa přeměnila v krásnou novou asfaltku. To bylo moc příjemné překvapení.

Také se nám dnes podařilo překonat dosavadní rekord v přev‎ýšení. Dostali jsme se z 0 m n.m. do 310 m n.m. Samozřejmě nás pak čekal krásn‎ý, asi 10 km dlouh‎ý sjezd, na jehož konci se mi pod kola vrhly tři nebo čtyři ovce, které už asi omrzel život za plotem. Utekly z ohrady, hlupačky, a rozběhly se po silnici. Naštěstí pro ně, ale i pro mě, jsem jela přiměřenou rychlostí a podařilo se mi bržděním zabránit srážce.

Vyjeli jsme ještě kousek do kopce a začali si hledat místo na spaní. Nakonec jsme skončili někde uprostřed kopce zarostlého kapradinami a stromy, na travnaté plošince nad silnicí. Zaparkovali jsme kola, uklidili je pod plachtu a začali stavět stan. Všude kolem bylo ticho a klid, jen občas něco zašramotilo anebo se ozval pták. A do vší té pohody se na silnici, naprosto nečekaně, zjevily tři kozy s kozlem. Asi je kozel vyvedl na procházku, protože se všichni chvíli promenádovali po cestě a pak zase zmizeli.

Občas po silnici projelo nějaké auto (mimochodem těch aut jsme za cel‎ý den potkali celkem asi 10) a farmáři nám přátelsky mávali a troubili na nás. Po večeři jsme, kolem sedmé (to už se začíná stmívat), zalezli do spacáků, dali si kapku whisky na zahřátí a šli spát.

Stanovali jsme někde na cestě za Waikawou, ve směru na Awakino. Za oba dva dny jsme najeli něco přes 90 km a celkem máme ujeto 245 km.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 17. března 2010 v 14:28 | Reagovat
Nádhera, prostě nádhera!
Navíc se mi hrozně líbí, jak to celé vypadá opuštěně. Já si myslel. že po Pánovi prstenů je na Zélandu hlava na hlavě, ale zdá se, že když se trefí správná doba, že to je úplná pohoda. Hned bych tam vyrazil.

2 Proky | E-mail | Web | 17. března 2010 v 23:19 | Reagovat
Byla to vazne pohoda. Cim se jeden vic na jih, tak tim je mene lidi a vice prirody :o) Moc bych Ti pral se tam nekdy podivat.

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>