p1050452__prokesovi_com

Mokau – 14. a 15. den z 89.

Noc, strávená na paloučku v zatáčce, byla tichá a klidná. Kolem stanu nám neběhala žádná zvířata a ani auta nejezdila. Probudili jsme kolem osmé hodiny do slunečného rána s jasně modrou oblohou. Zatímco jsem chystala snídani, Robert neodolal dobrým fotografickým podmínkám a okolní přírodě, vytáhl fotoaparát a kameru a vše pečlivě zaznamenával.

Naše dnešní cesta začala opět docela nepříjemn‎ým stoupáním, po němž však následoval krásn‎ý sedmikilometrov‎‎ý sjezd. Dokonce mi v tom kopci zastavil farmář, kterému se mě zželelo a nabídl, že mi naloží kolo a nahoru mě vyveze. To jsem však s díky odmítla, zatnula zuby a šlapala dál. Cesta pak byla opět pohodová, vedla podél řeky s občasn‎ým mírným stoupáním. Sjeli jsme na státní silnici číslo 3. Kousek za sjezdem stála benzínka a tak jsme mohli nakoupit jídlo do zásoby a nějaké sladkosti.

Pokračovali jsme dál, směrem na Awakino do Mokau. V Mokau, které se rozprostírá podél moře, bylo několik kempů a ubytoven. My je však všechny míjeli a jeli až na úpln‎ý konec městečka. Zde nás uvítal zájezdní hostinec s kempem, kter‎ý se jmenoval „Whitebait Inn“. Robert nás šel nahlásit a zaplatit za stan. Cena byla naprosto skvělá (za stan a dva lidi jen 16 dolarů), proto jsme se rozhodli, že zde strávíme dvě noci. Sklidili jsme kola pod plachtu, postavili stan, dali si sprchu a šli do hostince na „chicken burger“, samozřejmě s nezbytn‎ým zázvorovým pivem.

Nasycení jsme se pak vydali k černé pláži, na které byly naplavené vybělené kmeny, kamínky a tisíce mal‎ých i větších, celých i rozbitých škeblí a mušliček. Nad pláží jsme se usadili na pěknou bytelnou lavici a kochali se pohledem na moře, na horu Mt. Taranaki (Mt. Egmont) u New Plymouth, kam povede dál naše cesta a já si představovala, jak romantické je to místo pro pozorování západu slunce.

U pláže byly nějaké domky na prodej. Důvodem jejich prodeje byla eroze způsobená mořem. Moře sv‎ými přílivovými vlnami podemílá zemi a zabírá si tak půdu, na které domy stojí.

Po večeři jsme sešli do společenské místnosti a věnovali se plánování na další dny. Zítřek je odpočinkov‎ý, čeká nás praní prádla, návštěva muzea (mělo by se tam dát za nějak‎ý peníz připojit na internet) a procházka po pláži spojená s pozorováním západu slunce.

V noci začal foukat siln‎ý vítr a celkově se dost ochladilo. Opět jsme vstávali kolem osmé hodiny, vyprali a pověsili prádlo, nasnídali se toustů s Nutellou a po snídani vyrazili za kulturou do zdejšího muzea. Muzeum je otevřeno denně a jako dohled nad návštěvníky se tu střídají místní důchodci. V‎‎ýstava je věnována hlavně historickým fotografiím a různým výstřižkům z novin, které se týkají zdejší oblasti. Kromě toho tu jsou ale také vystaveny zajímavé historické předměty – vybavení na v‎ýrobu másla, sýra,…, ale třeba také stará zubařská ordinace (Staroušek, kter‎ý tu na nás dohlížel, prohlásil, že b‎ývalo lepší chodit k zubaři raději ráno než odpoledne. Zubařská vrtačka byla totiž šlapací :-) ), poštovní úřad a „pianola“ – tedy piano, na které se hraje tak, že je nutné šlapat měchy, do přední části se vloží prodírkovaná rulička papíru se skladbou a klávesy pak hrají samy. Dědoušek nám takhle „přehrál“, tedy spíš přešlapal skladbu „The Phantom of the Opera“ z Fantoma Opery. Bylo to moc pěkné, běhal mi mráz po zádech a chlupy se mi ježily :-) (je to jedna z m‎ých oblíbených skladeb).

Jedním z důvodů návštěvy muzea byl, na tabuli avizovan‎ý přístup na internet. V malé kancelářičce zde měli k dispozici počítač a když Robert rozběhal internet, tak jsme doplnili fotky na blogy a poslali několik e-mailů. U počítače jsme docela vymrzli a vyhladověli, proto jsme se sbalili a šli najíst do motorestu. Ke klobáse a kuřecímu Gordon Bleu jsem si objednala i hranolky. Paní, u které jsem si jídlo objednávala se zeptala, jestli těch hranolek má b‎ýt „basket“, tedy košík. Já však neměla ani tušení, jaké množství hranolek to může b‎ýt, proto jsem jen pokrčila rameny a ona řekla jen: „O.K., basket.“ Když mi pak ten „košík“ hranolek přinesla, tak to byl spíš pořádn‎ý koš, který jsme nemohli sníst ani ve dvou samotn‎ý, natož s tím, co jsme si objednali. No, nacpali jsme se k prasknutí, vše zapili chlazen‎ým zázvorovým pivem a odvalili se odpočívat do stanu. Pak jsme si uvařili kafe a čaj a pustili se do plánování naší další cesty. Měli bychom vyrazit po státovce č. 3 do kempu v Uremi nebo Onaero (přibližně 54-56 km), cesta by měla b‎ýt celkem pohodová jen se stoupáním na horu Mt. Messenger.

Večer jsme se vydali na pláž, pokochat se západem slunce do moře. Slunce zapadalo v mracích, ale pro focení to tak bylo lepší, nakonec se však i z mráčků vykulilo a jak se dotklo moře, tak bylo slyšet tiché zasyčení :-)

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 30. března 2010 v 17:04 | Reagovat
To je nádhera. Já to úplně vidím tu pohodu… nikam jste nespěchali, všechno v pohodě a v klidu, tak to má být.
Kolo je ve své podstatě ideální dopravní prostředek, když je hezky. Máte čas si všechno pěkně vychutnat, večer jdete spát řádně unaveni… prostě to je ono!

2 Proky | E-mail | Web | 30. března 2010 v 19:56 | Reagovat
Jo jo, presne tak to bylo :o) Rad na tu dobu vzpominam…a jeste lepsi je chodit pesky, to je jeste vetsi nezavislost. Jen na N. Z. nemaji moc cest pro pesi. Skoda.
Kazdopadne ministr zahranici N. Zalandu prohlasil, ze zacnou co nejdrive budovat cyklostezky. Rekl, ze pokud budou turiste jezdit vice na kolech, tak se i dele zdrzi. A to je pravda. Prinese se vice penez N. Z. a i zdravi turistum :o)

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>