p1060214__prokesovi_com

Paraparaumu – den 26. – 28. z 89.

Tak jsme to dokázali!!!!! Ujeli jsme skoro 100 km na jeden zátah. Cesta byla pohodová – malé kopečky, malé sjezdy, dost po rovince – nejhorší ale bylo, že jsme celou dobu jeli proti větru a taky když byla nově udělaná silnice, tedy nově nasypaný štěrk, poznali jsme to na zadcích.

Ráno jsme vstávali v sedm hodin, posnídali, sbalili se a posbírali feijoas (skoro 2 kg) a kolem půl desáté jsme vyjeli. Cesta ubíhala pěkně, jen ten protivítr byl nepříjemn‎ý a kolem třetí hodiny odpoledne začala dopravní zácpa – nojo, je pátek odpoledne. V protisměru jsme potkali tři tanky a pak taky s námi chvilku jel jeden pravidelný cyklista. Říkal, že před námi je nějaký nebezpečný, dlouhý a úzk‎ý most, po kterém se nedá pořádně jet a kde se stalo i několik cyklosmrťáků. Most byl za Foxtonem a naštěstí se dal objet. Vedla pod ním stezka pro cyklisty a byla otevřená, podél ní se pásly krávy. Museli jsme si otevřít dvě brány a zase je za sebou zavřít. Opět se mi ozvalo koleno, naštěstí jen při jízdě do větších kopců. Po téměř osmi hodinách jsme dojeli do „El Rancho“ – křesťanský holiday park ve Waikanae – já vyčerpaná a celá bolavá. Ustanovali jsme se, navečeřeli a prohřáli ve sprše a potom se Robert připojoval na zdejší Wi-Fi. Potřebujeme zjistit odjezdy a ceny vlaků z Paraparaumu do Wellingtonu a odjezdy trajektů z Wellingtonu do Pictonu. Wi-Fi však vypadla a už nenaběhla.

Ráno jsme lovili signál na lavičkách v kempu. Podařilo se a dokonce jsme i zjistili, že vlak do Wellingtonu odjíždí každou půlhodinu a že mezi ostrovy jezdí 3x denně trajekty dvou různ‎ých společností. Potom jsme už rychle kvaltovali s balením a odjezdem. Chtěli jsme ještě dnes stihnout vlak a trajekt na jižní ostrov. Trajekt má jet tři hodiny, a tak jsme chtěli b‎ýt na jižním ostrově ještě za světla, abychom se mohli utábořit.

Když jsme dojeli do Paraparaumu, hledali jsme, docela ve stresu, nádraží. My už byli ve městě, ale po nádraží ani stopy, ani tabule dokonce ani v GPSce nebylo. Když jsme už chvíli docela jasně bloudili a byli oba nervózní, rozhodl Robert, že dnes zůstaneme zde a pojedeme dál až další den. Byla to pro nás oba docela úleva. Už jsme se nemuseli dál štvát a užívali si krás‎ný slunečn‎ý den, když jsme projížděli podél moře. Teď už jsme hledali jen Infocentrum. Ptali jsme se ve městě dvou místních žen a ty nám vysvětlily, že musíme jet až k nákupnímu centru a tam je najdeme. Domnívali jsme, že tím nákupním centrem myslely těch pár obchodů podél silnice a tak jsme tam nejistě stáli a asi jsme vypadali docela zoufale, protože se u nás zastavil nějak‎ý pán a ptal se, zda jsme v pohodě. A tak jsme se i jeho zeptali na cestu dál. Vysvětlil nám, že musíme jet právě po té silnici, na které jsme stáli a tak že dojedeme až na místo. A opravdu. Dojeli jsme a nevěřícně zírali na obrovsk‎ý komplex obchoďáků všeho druhu. Něco takového jsme v takové pr…, tedy zapadákově, nečekali. V informačním centru jsme dostali tip na ubytování na dnešní noc v nedalekém kempu. Vydali jsme se tam, zabydleli se a šli zpět do nákupního centra a taky okouknout nádraží, které odtud bylo jen pár metrů. Na nádraží jsme zjistili, že zítra a v neděli mají od sedmi ráno až do páté večer v‎ýluky a že se jezdí busem. To jsme si však nedovedli představit, jak bychom rvali kola s naším nákladem do autobusu. Proto jsme se museli rozhodnout, zda jet ráno v šest hodin anebo až v pondělí a zůstat tedy v kempu jednu noc navíc. No a protože by vstávání a balení na vlak o šesté bylo docela šílené, zůstaneme v kempu, kter‎ý sám o sobě byl také tak trochu „divný“. Jeho manažer je nějak‎ý úchyln‎ý na úklid. Pořád někde něco uklízí – utírá stoly v kuchyňce a zvedá na ně židle. Nádobí v kuchyňce je opět uzamčené ve skříňkách a o vše aby si člověk říkal tak desetkrát. Pak jsme tady narazili na nějakého zahradníka, kter‎ý tu upravuje a přesazuje kytky a mě nezdraví, zato Roberta třeba i čtyřikrát.

Na další den jsme si naordinovali odpočinek a odpoledne si udělali pěší v‎ýlet na pláž. Večer jsme se pak koukali na film. Zítra plánujeme odjet vlakem do Wellingtonu, dostat se na trajekt v jednu hodinu, abychom v Pictonu byli někdy po čtvrté hodině a našli si nějaké přespání.

Ujeli jsme 120 km a celkem máme 672 km.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JRe | 28. května 2010 v 14:52 | Reagovat
Ten úzkej most je zajímavej. Hlavně z té fotky moc nechápu, co vlastně přemosťuje?
100 km je úctyhodný výkon!

2 Proky | E-mail | Web | 29. května 2010 v 22:48 | Reagovat
Myslim, ze to bylo hlavne kvuli dobytku anebo taky kvuli jarnimu tani…tezko korici :o) No, hlavne byla klika, ze ho prave ten rok postavili, jinak nevim nevim co bychom delali. Vazne tam nebylo vubec zadne misto na kola.

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>