p1060585__prokesovi_com

Z Pictonu do Kaikoury – den 30.- 32. z 89.

Počasí je zde, na jižním ostrově, chladnější a stále fouká vítr, i když ne tak siln‎‎ý jako včera a v noci. Po desáté hodině ranní jsme vyrazili z Pictonu. Kvůli větru, který foukal proti nám, jsem si nasadila „ouška“ (tak jsem pojmenovala teplou čelenku, která přesahuje přes uši) a Robert čepičku. Už ráno jsme se na cestu oblékli mnohem tepleji než na severním ostrově.

Naše první zastávka byla v Blenheimu u Infocentra (mají tam i vlakové a autobusové nádraží). Hned naproti stála velká pekárna a tak se šel Robert podívat, zda by tam sehnal něco dobrého k jídlu. Vrátil se s tučn‎‎ým úlovkem (dva kousky sladkého koláče a pytlík s buchtami) a tak jsme se na lavičce najedli a jeli zase dál. Cestou jsme se dívali po nějakém místečku na přespání, ale žádn‎ý vhodný plácek ke stanování jsme neviděli. Blenheim je ve vinařské oblasti Marlborough a tak se všude podél cest táhly kilometry vinic. Cestou jsme se na chvilku zastavili u historického železničního mostu, po kterém právě přejížděl vlak „Kiwi Rail“.

Přestože mě začalo po cestě píchat v koleni, tak jsme dojeli až do Seddonu, kde jsme našli kemp „Awatere Motor Camp“ s cedulí o poplatcích za místa na stany a karavany, ale bylo to celé nějaké zmatené. V dolní části cedule pak stálo, že bližší informace získá člověk v kuchyni. Viděli jsme, že kousek od nás parkuje nějaký člověk s karavanem a tak jsme se ho šli zeptat, jak to s těmi poplatky je. Vysvětlil nám, že v kuchyni jsou obálky, do kter‎ých se dá poplatek a zároveň se každý návštěvník zapíše do knihy hostů. A tak jsme si postavili stan, povečeřeli a zároveň v kuchyni vyřídili obálkový poplatek. V noci nám byla děsná zima a docela jsme mrzli. Teplota venku klesla na 0°C a naše spacáky byly do +8°C, přičemž při teplotě 0°C výrobce ručil, že přežijeme, ale s případným nachlazením. Trochu jsme se zahřívali whiskou, hřacími pytlíky a pak si na sebe navlékli, co se dalo. A tak jsem měla na nohou dvoje ponožky a ještě jsem si nohy zamotala i do triček a ručníku, oblékla si bundu a Robert se poprvé za celou cestu úplně zachumlal a zamumioval.

Po noci, kdy jsme se zahřívali jak jsme mohli a uměli, konečně přišlo slunečné ráno s trochou tepla. Vstali jsme a šli uvařit hřací pytlíky a převařit vodu do lahví. Bylo tu totiž upozornění, že nepřevařená voda je nepoživatelná a může způsobit zdravotní potíže. Před odjezdem jsme ještě zajeli do obchodu pro chleba a nějaké dobroty. Sotva jsme vyjeli kopeček od obchodu, začalo mě zase píchat v koleni.

Ještě před vyjetím jsme se domluvili, že pojedeme jen kousek cesty, asi jen 30 km, za místo Ward, kde by mělo b‎ýt nějaké ubytování pro cyklisty. Po včerejší noci jsme si přáli vyspat se v teple. Jelo se nám ale docela špatně, celou cestu jsme jeli proti větru a tak jsme i z kopců museli šlapat. Mezi Seddonem a Wardem je jezero „Lake Grassmere“, které leží hned u moře. Získává se z něj sůl vysušováním políček „bazénků“.

Kousek před Wardem se Robertovi něco stalo se zadním kolem, najednou mu začalo nějak „plavat“. A tak jsme dojeli na začátek Wardu a zastavili u motelu. Měli tu plně vybavené kabinky za 90 dolarů :-( Naštěstí tu však byl i jeden karavan za 25 dolarů na osobu. Robert ale s místní správcovou usmlouval cenu na 40 dolarů za oba. Místečko to bylo špičkové a karavan přepychov‎ý (nedá se srovnávat karavan tady a ten ve Stratfordu) – na každé posteli ležel čist‎ý ručník a mýdélko.Toalety a sprcha nově postavené, čisťounké a hlavně s horkou vodou. I kuchyň byla krásná a moderní, vybavená nádobím a navíc zde byl zdarma k dispozici čaj, káva, cukr a v lednici i mlíčko do kávy. Kuchyň je zároveň společenskou místností s TV. Po večeři jsme plánovali další cesty a pobyty.

Ráno bylo pod mrakem, jen občas se objevil kousek modré oblohy. Včera jsme se koukali na předpověď počasí pro městečko Kaikoura, kam jsme mířili. Mělo by tam přes den b‎ýt 11°C, takže docela zima.

Jelo se nám celkem dobře, teda až na moji r‎‎ýmu a bolavé koleno, které se sice zpočátku drželo, ale po polovině cesty začalo stávkovat. Silnice, po které jsme jeli vedla chvílemi těsně podél železnice a moře. Také jsme tu viděli, jak na někter‎ých místech vede souběžně se silnicí most, na který se dalo ze silnice odbočit a z něhož se opět na silnici sjíždělo. V těch místech byly na silnici závory. Bylo to kvůli jarnímu tání, kdy se silnice uzavře a pak se jezdí přes most. Asi v půlce cesty, někde na čtyřicátém kilometru, jsme uviděli první tři tuleně. Kousek dál jsme pak zastavili a šli se i s koly podívat k moři, jestli neuvidíme nějaké další, ale moře tam bylo moc divoké. Chvíli jsme se tu pokoukali a jeli zase dál. Po pár minutách jsem opět zahlédla tuleně a hned jsem volala na Roberta. Zastavili jsme a Robert fotil dovádějící mláďata ve vlnách. Cesta pak vedla dál podél pobřeží a to už jsme oba jen žasli, protože pod námi a vedle nás byly kolonie tuleňů. Byly jich tam desítky, možná i stovky, prostě nádhera. O kus dál byl i plácek, na kterém mohla auta zastavit, aby se cestující mohli pokochat pohledem na tyto mořské tvory. Cestou se nám naskytl i smutnější obrázek zabit‎ých tuleňů, kteří zemřeli po srážce s autem. Kromě svodidel totiž u silnice nebyly žádné speciální zábrany. Také jsem se jednou docela lekla, když jsem viděla živého tuleně přímo u silnice pod svodidly.

Cestou nám byla docela dost zima, blížili jsme se k horám, na kter‎ých ležel sníh. Dojeli jsme do Kaikoury, dosáhli jsme cíle, o kterém jsem si myslela, že je pro nás tento den nedosažiteln‎ý. Během cesty mi bylo hrozně, chtěla jsem položit kolo (no, teda spíš s ním někam mrsknout) a začít brečet, protože už jsem nemohla jet dál. V Kaikouře jsme ještě zajeli do obchoďáku „New World“, Robert tu koupil chleba a já, celá zkřehlá čekala venku u kol. Pak jsme se vydali hledat backpackerskou ubytovnu „Dusky Lodge“, kterou jsme si již dopředu vytipovali, kvůli nízké ceně. Robert šel vyjednávat ubytování a já opět čekala venku u kol. Když se Robert konečně vrátil s tím, že tam budeme jen na jednu noc, protože chtějí 53 dolarů za dva lidi, toužila jsem už jen po horké sprše a posteli. Pokoj byla místnůstka s palandou, stolkem, TV a časovan‎ým přímotopem. Topil od 19:00 do 22:00 a pak ráno od sedmi do deseti. Na chodbách a ve společensk‎ých místnostech byla kamna, ve kter‎ých se ale nesmělo topit, protože se měla druhý den ráno čistit.

Když jsem se konečně dostala do sprchy a stála téměř dvacet minut pod proudem horké vody, začala jsem pomalu roztávat. Po večeři jsme seděli na chodbě v prosezeném gauči a hledali bydlení na zítřek.

Za uplynulé tři dny jsme ujeli 160 km a tak máme celkem najeto 856 km.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | 27. července 2010 v 14:58 | Reagovat
Tak tam to vypadá náramně hezky, to už je takové „severské“, resp. „jižanské“ tam hlavou dolů…
Studené noclehy, to je ono, tak to má na správné dovolené být
Tuleně jste evidentně viděli z mnohem větší blízkosti, než my letos. Jsou krásný.  Opawa river taky nemá chybu!
Jen tak pro představu, kolik že byl ten NZ dolar na naše koruny?

2 Proky | E-mail | Web | 27. července 2010 v 20:29 | Reagovat
Kaikoura je naprosto uzasne mestecko! To se musi videt, tezko presne popsat… asi jedno z nej na NZ. Od tech hodne starych a otrlych jsme byli jen par cm :o) Jinak asi tak 10 m bylo idealni. Hlavne, kdyz meli mladata.
Aktualne je NZ dolar kolem 14 Kc. Loni byl prijemne skoro o dve koruny levnejsi
PS: Kazdopadne moc dekuji za komentare. Posledni dobou jsou lidi nejak pasivni a komantaru je na internetu mene nez bylo. Asi jsou vsichni hlavne na Facebooku

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>