p1060816__prokesovi_com

Kaikoura – tulení kolonie – den 33. – 34. z 89.

Druhý den ráno jsme se sbalili a vydali se hledat jiné a hlavně levnější bydlení. Po (asi) dvou hodinách hledání jsme našli „A1 Kaikoura motel and Holiday Park“. Robert si šel se správcem prohlédnout bydlení a společné prostory a usmlouval bydlení v kabince za týden na ½ běžné ceny (byli jsme tam mimo sezónu), takže jsme za 7 nocí platili jen 175 dolarů – PARÁDA! Pravdou je, že kuchyň byla trochu slabší (nefungovaly všechny plotýnky na sporáku a lednici správce asi neviděl od té doby, co ji do kuchyně postavil), ale my jsme otrlí a úplně hrozné nám to nepřišlo.

Nastěhovali jsme se do „domečku“ a pak vyrazili do centra města a okolních obchodů. Hned kousek od nás je – “ „Southern Paua and PACIFIC JEWELS“ – podniková prodejna. Mají zde výrobky z  mušlí Paua (lat. Haliotis iris, česky – ušeň duhová zvaná též „mořský opál“. Ušeň duhová je proslulá zelenavě duhovým perleťovým zbarvením.Vyskytuje se na skalách mělkých pobřežních vod Nového Zélandu.), vyřezávané ornamenty z „pounamu“ (maorsky), česky – nefritu a kostí vykládaných škeblemi. Ve městě jsme procházeli kolem mnoha dalších obchodů s dárkovými předměty (všude měli vyleštěné paua škeble). Tady, v Kaikouře, totiž turistický ruch jede na plné pecky. Četla jsem, že městečko má pod 4.000 stálých obyvatel a každoročně je navštíví přes 1.000.000 turistů!!!

Z města jsme se šli projít na pláž. Tam mě zaujali „chlupatí“ krabi, našli jsme nějaké škeble paua a spoustu mořských chaluh vyvržených na břeh. Také jsme se prošli ve zdejším parčíku, který slouží jako památné místo, je věnován padlým novozélanďanům, kteří se účastnili světových válek. Při zpáteční cestě jsme se podívali na provozní hodiny sportovního obchodu R+R, kde chtěl Robert nechat opravit své kolo (prasklý drát na zadním kole).

Další den byla sobota 25. dubna a to na N.Z. a v Austrálii znamená národní svátek – „ANZAC Day“. Je to vzpomínka na padlé vojáky spojené australsko-novozélandské armády ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps), kteří se toho dne roku 1915 vylodili u Gallipoli v Turecku během I. světové války, aby po boku Britů a Francouzů svedli jednu z nejkrvavějších bitev I. svět. války. Po roce 1945 začali v ten den uctívat i vojáky padlé ve II. svět. válce a postupně se toto datum stalo dnem, kdy se vzpomíná na všechny padlé vojáky z válečných akcí, kterých se australské a NZ jednotky zúčastnily.

V kuchyni jsme si nachystali svačinu a po obědě vyrazili do tulení kolonie. Cesta to byla dlouhá (šli jsme z města až na výběžek poloostrova), pěšky tím směrem nešel nikdo, jen auta nás míjela. Na chvilku jsme se zastavili u místního skateparku, kde probíhala soutěž, kterou pořádal obchod „R+R sport“ – tedy stejný, jako v Aucklandu, kde jsme kupovali kola. Jezdili tam zrovna tři kluci na kolech a předváděli docela psí kusy, jeden z nich dokonce dvakrát přeletěl přes hrazení a spadl dolů na oblázkovou pláž.

Pokračovali jsme pak dál podél moře a došli na místo, kde kdysi stál dům prvních osadníků. Dnes už tam stojí jen krb a zbytek se rozpadl a pohltilo jej moře, které si tu postupně zabírá zemi. O kus dál jsme zastavili u stánku s grilovanými mořskými potvůrkami. Měli i „seafood chowder“ za 5 dolarů do kelímku na kávu – byla to moc dobrá polívčička.

Konečně jsme po dvou hodinách putování došli na parkoviště, kde tabule hlásaly, že právě tam je to místo, kde se dá pozorovat tulení kolonie. No, lidí tam bylo několikrát více než tuleňů. Těch jsme viděli jen pět. Na první pohled vypadali dost staře a opelichaně. Udělala jsem pár fotek, Robert taky a trochu točil i na kameru. Byla jsem docela zklamaná a říkala si, že kdybychom cestou sem neviděli ty obrovské kolonie tuleňů, docela by mě to mrzelo.

Z parkoviště jsme vystoupali do prudkého kopce, kam vedla dlážděná cesta a při pohledu dolů jsem na skalnatém ostrůvku kus od břehu viděla – desítky tuleňů. Šli jsme dál po útesech nad mořem a na skalách v moři zahlédli další tuleně. U cesty, která vedla dolů k tulení kolonii, jsme si sedli na lavičku a nasvačili se. Dolů jsme však nešli, byla by to dlouhá cesta a slunce už zapadalo za hory. Při západu slunce Robert nad mořem vyfotil zvláštní hru světla a mraků.

Dnes jsme nachodili něco mezi 12-15 km. Na zítřek plánovaný výstup na horu Mt. Fyffe (1602 m n.m.) jsme zrušili a vyrazíme na ni v pondělí, tedy, podle počasí.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 Jarda Rejcha | Web | 1. října 2010 v 14:24 | Reagovat
Úžasné jako vždy, zejména ty škeble, to se mi moc líbí, ta s tou řasou, to vypadá naprosto mimozemsky.

2 Proky | E-mail | Web | 1. října 2010 v 19:49 | Reagovat
Díky za komentáře.Řasy ještě teprve přijdou a to opravdu několik metrů – v Dunedinu ))

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>