p10704601__prokesovi_com

Kaikoura – výstup na Mt. Fyffe – 43. den z 89.

Původní plán, abychom se vydali dobýt horu Mt. Fyffe co nejdříve, nám nevyšel, protože se změnilo počasí a každý den pršelo a byl tu podzim se zimou zalézající za nehty. Když se nám v těch dnech hora občas ukázala, byl její vrchol pokrytý sněhem. I nepříznivé počasí však skončilo, mírně se oteplilo, a tak jsme mohli 43. den pobytu na N.Z. konečně vyrazit.

Bylo pondělí, 4. května a vstávali jsme již v 5:30 ráno (no, jistěže již, vždyť předchozí dny jsme vstávali až téměř v čase oběda – tedy alespoň někteří z nás). Rychle jsme si udělali snídani a připravili svačinu. V televizi ukazovali, že má být slunečný den s 12°C. Rychle jsme se sbalili a kousek po sedmé hodině se vydali k hoře Mt. Fyffe (mimochodem hora se nachází v nadmořské výšce 1602 m a my šli z Kaikoury, kde nám GPS místy ukazovala ne nadmořskou výšku, ale podmořskou níži ).

Z původně předpokládaných osmi kilometrů jsme ušli téměř 15 km, než jsme vůbec přišli na parkoviště pod horou, odkud byl výchozí bod. Na informační tabuli tu psali, že je to tříhodinový výstup k chalupě na Mt. Fyffe a pět hodin trvá výstup z parkoviště až na samý vrchol hory. Bylo už po desáté hodině, když jsme vyšli z parkoviště a když jsem si spočítala dobu výstupu, sestupu a návratu do kempu, bylo mi jasné, že vyhlídky na dobytí hory nejsou vůbec příznivé a že se na vrchol nedostaneme. Nějakou dobu mne už také pobolívala pravá achilovka (a to jsem ještě zdaleka netušila, co všechno mne ještě bolet bude ) a Roberta chytla v prudkém stoupání křeč do stehna – a že to bylo STOUPÁNÍ!!! Zpočátku se mi šlo docela dobře, pomáhaly mi trekové hole, jen jsem občas nestačila s dechem. Po cestě nám vesele cvrlikali ptáčci a také jsme zastavovali na focení, výhled byl opravdu překrásný. Měli jsme celou Kaikouru a výběžek „tuleního“ poloostrova, doslova jako na dlani.

Cesta vedla stále prudce do kopce a tak jsme šli průměrnou rychlostí 2 km za hodinu. Když jsme vystoupali nad 1.000 m, objevily se pod námi mraky. Ve výšce 1.100 m jsme obědvali a rozhodli se, že kvůli nedostatku času dojdeme jen k oné chalupě a možná kousek za ni, ale potom, že sestoupíme. Nabrali jsme nové síly a vyrazili dál. Po pár minutách chůze jsme uviděli cár vlajícího hadru, který někdo připevnil na kůl. Bylo to znamení, že se blížíme k chatě. A také ano, po chvilce jsme stáli u chalupy DOCu (Department of Conservation – „Ministerstvo životního prostředí“). Venku nad chaloupkou stála dřevěná kadibudka, u chalupy přístřešek se dřevem a sekera. Dveře do chalupy však byly zavřené, proto jsme ji obešli a zkusili druhé dveře – ty byly otevřené. Vešli jsme dovnitř a dostali se do místnosti s kamny a asi pěti či šesti palandami. Venku před chalupou stál zásobník na dešťovou vodu. Naše voda nám už docházela, a tak jsem nabrala tu ze zásobníku. Když jsem se pak napila, měla voda značně uzenou příchuť. Do zásobníku totiž vedl okap přímo ze střechy a když byl na střeše sníh a zatopilo se v kamnech, tak tál a voda nabývala chuti uzeného. A tak jsme pili „vysokohorskou uzenou“ Už kolem chalupy byl místy sníh a když jsme vyšli kousek výš, mohli jsme se koulovat.

Vyšli jsme pak ještě od chalupy až do výšky 1.200 m n.m., ale potom jsme se už museli obrátit k sestupu. Čekala nás cesta dolů, do mraků, ale sestup byl snad ještě obtížnější než výstup a v duchu jsem litovala, že jsme o chaloupce nevěděli dříve. Mohli jsme dole v Infocentru v Kaikouře zaplatit za každého 5 dolarů, vzít spacáky a jídlo, pěkně si zatopit v kamnech, přespat v chalupě, ráno v klidu vylézt na vrchol hory a potom jít v klidu dolů. Sestupovali jsme téměř tři hodiny (stejně dlouho, jako jsme na horu lezli), pro mne to byl docela horor, protože mě dál bolela achilovka a přidala se k ní kolena, lýtka i stehna (kdo někdy sestupoval z hory příkré jako sjezdovka, jistě si umí představit …). Před námi byla ještě téměř patnáctikilometrová cesta zpět do města.

Vydali jsme se na cestu ke Kaikouře, tedy „vydali“ – Robert šel, ale já se za ním pajdala. Přesunuli jsme se tak pár kilometrů, potkali pár lidí a sem tam nějaké auto. Zastavil nám nějaký farmář, který sice říkal, že přímo do města nejede, ale že nás tam sveze (asi jsme vypadali opravdu dost zničeně). Ten člověk se pro mne stal vysvobozením z „očistce“, „světlem na konci tunelu“ – opravdu jsem byla neznámému muži vděčná. Zavezl nás dokonce přímo až k našemu kempu, vystoupili jsme z auta, poděkovali a já nemohla chodit, teda pajdala jsem čím dál víc, jak se všechna ta dnešní námaha v nohách rozložila. V domečku jsem pak zula boty (a nechtěla je ani vidět), padla do postele, namazala nohy mastmi, zavázala bolavější koleno a achilovku a už jsem v posteli zůstala. Hlad jsem neměla, jen žízeň, a tak Robert, který na tom byl mnohem lépe než já, uvařil do hrnce čaj a přinesl ho do domečku. Nejhorší bylo, že jsem se musela asi dvakrát došmaťchat na záchod a pak konečně spát. Avšak ani spánek nepřinesl kýženou úlevu, při každém otočení se, jsem věděla o všech svalech a svalících od pasu dolů.

Celkem jsme ušli 34 kilometrů v čase deset a půl hodiny, tedy počítáno i s odpočinkem.

Zajímavost, která se váže k horám kolem Kaikoury – lezl tu po nich (samozřejmě po těch vyšších) a připravoval se tak na výstup na Mt. Everest, Sir Edmund Hillary (teda, mezi námi, osobně si myslím, že zlezl všechny hory na Zélandu ).

A soutěžní otázka, vlastně otázky: „Sir Edmund Hillary je vyobrazen na jedné z N.Z. bankovek. Na které? A jaký živočich se nachází na její druhé straně?“ Odpověď napište do komentáře pod článek, vyhrává nejrychlejší a samozřejmě správná odpověď. Výherce získá jedinečnou a originální samolepku novozélandského národního symbolu – list kapradiny – vyrobenou ze škeble paua a zakoupenou přímo v Kaikouře. O živočichovi, který se nachází na druhé straně inkriminované bankovky, se dočtete v některém z dalších článků mého blogu.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 18. října 2010 v 21:43 | Reagovat
koukám, že výstup na novozélandský ekvivalent Sněžky je výrazně náročnější záležitost
Já bych si tedy s pomocí internetu dovolil tipnout, že p. Hillary je na 5tidolarové bankovce a na její druhé straně je čučňák Hoiho. Viz http://dolar-noveho-zelandu.navajo.cz/

2 Proky | E-mail | Web | 18. října 2010 v 21:50 | Reagovat
Jsi šikulku, gratuluji! Výhra Tě nemine :o)

3 JR | Web | 26. října 2010 v 19:43 | Reagovat
Hlásím, že výhra dnes dorazila, díky moc!

4 Proky | E-mail | Web | 26. října 2010 v 19:54 | Reagovat
To je prima :o)

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>