p1070543__prokesovi_com

Z Kaikoury do Christchurch – den 51. z 89.

Poslední ráno v Kaikouře jsme po snídani dobalili batohy, naložili je na kola a vyrazili k Infocentru. U Info domečku je parkoviště, kde staví autobusy různých společností. Ještě včera jsem říkala Robertovi, že určitě pojedeme některým z těch velkých pohodlných autobusů. A skutečně, na parkovišti stály tři krásné velké busy, ale ani jeden z nich nepatřil ke společnosti Southern Link, kterou jsme měli jet my. Když všechny ty krásné autobusy odjely, přijel náš busík, tedy vlastně mikrobus pro 20-22 lidí + řidič a s přívěsnou bednou na zavazadla. Byla jsem zvědavá, jak tam dostaneme naše batohy a kola. Nějaká zavazadla už tam byla a s námi čekali ještě další lidé, kteří chtěli do bedýnky svá zavazadla vecpat. Robert rozebíral kola a ukládal je i s batohy do přívěsu. Nakonec se to tam všechno vešlo a mohli jsme jet do Christchurch.

Náš mikrobusík byl už tak trochu dědeček, do kopců se zadýchával a když jsme frčeli z kopce, tak jsem měla obavy, aby se nerozsypal. A tak jsme konečně poznali povrch NZ silnic z pohledu, tedy vlastně posedu spolujezdce. Drncalo to téměř stejně jako na kolech. Cestou nás na hlavní státovce překvapil jednopruhý most, muselo se zde zastavit a dát přednost v jízdě. Další zajímavostí byla dopravní cedule, že všechna větší auta musí sjet ze silnice na váhu a tak i náš mikrobusík odbočil a zařadil se do čekací fronty. Za chvíli na nás ale policista mávnul, že máme jet a tak řidič, potetovaný Maor se zimní čepicí (po celou dobu jízdy ji měl na hlavě) a slunečními brýlemi, obrátil busík a pokračovali jsme dál. Řidič to po cestě i do zatáček švihal 95km/hod., jednou jsme i chytili smyka, šmejklo to s námi i s přívěsem a od té chvíle jsem měla strach, abychom dojeli živí a zdraví.

Zpočátku nás cestou zevšech stran obklopovaly kopce, ale ráz krajiny se měnil, tedy spíš se měnilo zemědělské zaměření tamních obyvatel. Jeli jsme krajinou borových lesů a pak se najednou všude rozprostíraly vinice, o několik kilometrů dál se pásla několika set hlavá stáda ovcí. I ovce byly různé – huňaté, hubeňoučké (čerstvě ostříhané), celé hnědé, ovce, kterým říkáme maorské – mají hnědý čumák a nohy, ale kožíšek mají světlý. Některé pozemky jsou ohraničeny vysázenými stromy (vedle sebe do řady anebo do pravého úhlu).

Přejížděli jsme po mostech nad širokými kamenitými koryty řek, v nichž se jakoby styděla modrá stružka říčky. Koryta nás však nenechávala na pochybách, že když taje sníh na horách, nebo jsou silné deště, tak je vody dost.

Z Kaikoury jsme jeli část cesty opět podél moře a zahlédli i několik tuleňů, ale spíš jen nějaké samotáře. Také jsme zdálky míjeli horu Mt. Hutt, na které asi před třemi dny napadal sníh, tedy i do nižších poloh, než jsou lidé v tuto dobu zvyklí, a tak tam měli kalamitu (stejně jako u nás, když napadne sníh v listopadu :-) – zapadala jim auta do sněhu a zavřeli školy. V TV novinách hovořili o tom, že tolik sněhu nebylo přibližně 15 let.

Do Chch (místní zkratka pro Christchurch) jsme dojeli kolem jedné hodiny odpolední, tedy přesně tak, jak bylo v plánu. Vyložili jsme batohy, Robert sestavil kola, opět jsme je naložili a vyrazili vzhůru ke kempu. Když jsme se tam dostali, šel se Robert informovat, jaké jsou možnosti ubytování a případné slevy. Byl se pak i podívat do jedné kabinky, označené jako mikrokabinka a do ubytovny pro baťůžkáře, ale vrátil se se špatnými zprávami. Kabinka byla opravdu mikro, nevětraná a vlhká, s jedním světýlkem a zteřelými dveřními panty, takže mu dveře málem zůstaly v ruce a to i s klikou, která byla taky rozbitá, takže to byl vlastně jen jakýsi pahýl. V ubytovně byl v jednom pokoji na posteli naházený rozebraný stůl, v druhém pokoji pak bylo umyvadlo, palandy, ale nebyl tam stolek a ani židle a tak jsme odtamtud rychle odešli a vydali se hledat jiný kemp. Robert ho nastavil do GPSky, ale když jsme došli na místo určení, byl tam místo kempu hotel a nedaleko od něj baťůžkářská ubytovna, kde ale chtěli za dvoulůžkový pokoj 56 dolarů. Tolik jsme platit nechtěli, a tak Robert našel další kemp, přibližně 5 km od místa, kde jsme se právě nacházeli. Za naprosté tmy jsme došli kempu. Robertova poznámka o tom, že to tam vypadá celkem mrtvě, byla, vzhledem k blízkosti hřbitova, více než trefná. Vyrazili jsme do kempu a správcová nám nechala čas na rozmyšlenou, zda zůstaneme jen zaplacené dvě noci (100 dolarů) anebo sedm nocí za 250 dolarů. Zde je třeba napsat, že kabinka byla prostorná a dá se říct, že i přepychově vybavená – velká dvoupostel, jedno křeslo, dvě židle a stůl, teplovzdušný fukárek, rychlovarná konvice, toustovač, talíře, hrnečky a příbory a navíc i pár sáčků s čajem, kávou, cukrem a mlíčka do kávy, no prostě PŘEPYCH.

Zatopili jsme si fukárkem, naplnili bříška a udělali si pohodu s kávou a čokoládou. Robert zjistil, že jsme s koly ten den nachodili 16 km. Jediná nevýhoda tohoto místa byla ta, že v kempu neměli internet a tak Robert hledal v brožurce další možnosti ubytování.

Před vjezdem do Chch jsme jeli i po dálnici, teda sice jen asi 9 minut, ale delší prostě nebyla :-)

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 2. ledna 2011 v 9:22 | Reagovat
Výborně, další článek z NZ!
Nejvíc mne zaujala ta divoká jízda autobusem. To bych v takové civilizované zemi nečekal, že zažijete v autobusu i smyk!

2 Proky | 26. února 2011 v 10:12 | Reagovat
…jizda byla opravdu misty dost divoka, ale nastesti jsme prezili :o)
3 jdi do prdele | 5. května 2011 v 14:06 | Reagovat

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>