img_0215__prokesovi_com

Dunedin – tučňáci – den 67. z 89.

V infocentru jsme včera prolistovali hromady letáků, které nabízely pozorování živočichů na poloostrově Otago. Mohli jsme vyjet s organizovanou skupinou pozorovat albatrosy, lachtany, lvouny či tučňáky. My ale byli rozhodnutí vydat se za tučňáky sami. Nechtěli jsme přijet do nějaké rezervace, kde tučňáci žijí a chodit v zákopech a tak je pozorovat.

Dopoledne jsme vyrazili do města, zamluvit v infocentru jízdenky na zítřek do Queenstownu. Tentokrát pojedeme společností „Intercity“. Potom jsme šli koupit chleba na zítřek a vydali se k zastávce autobusu, který nás měl odvézt na „Company Bay“ na poloostrově. Autobus však jel již před půl hodinou a další až za hodinu a půl. Šli jsme proto do nedaleké knihovny, mají tu internet zadarmo, a hledali nějaké levné ubytování v Queenstownu. Našli jsme a zabukovali bydlení v hostelu „Pinewood“, který nabízel akci „zaplať dvě noci, zůstaň tři“, takže jedna pak vyšla na 45 dolarů. Jinak většina backpackerů a dalších typů ubytování nabízela 1 noc za 60 dolarů.

Autobusem jsme dojeli na poloostrov a zastavili se u rozcestníku, který ukazoval k hradu Larnachu (je to jediný hrad na N.Z.) a dále pak také na místa, kde se dají pozorovat albatrosové, lachtani a tučňáci. Vydali jsme se do prudkého kopce směrem k hradu, bylo krásné teplé slunečné počasí. K místu, kterého jsme chtěli dosáhnout, to podle navigace bylo 7 km.

Když jsme došli na konec silnice, byla před námi cesta dolů k oceánu, která vedla mezi pasoucími se ovečkami. Nápisy u parkoviště (kolem kterého jsme sestupovali) hlásaly, že na místo, odkud je výhled na pláž to je 5 minut a do „skr‎ývací pozorovatelny“ 40 minut. Bylo už po čtvrté hodině a tak jsme se vydali na cestu dolů na „Sandfly bay“ – byly tu veliké písečné duny a i dolů jsme scházeli přes hromady písku. Na pláži jsem viděla, jak se tam rozvaluje a vyspává lvoun, vyfotila jsem ho, ale radši se od něj snažila mít odstup, psali nahoře na tabuli, že to jsou dost nepředvídatelná zvířata.

Robert se díval nahoru, odkud jsme přišli a hlásil, že tam jsou nějací lidé, kteří také scházeli dolů. Pokračovali jsme dál v cestě po pláži, ale narazili jsme na překážku – širok‎ý potok tekoucí do moře a moře mu přílivem vycházelo vstříc, takže se některé vlny dostávaly až do ústí potoka. Nevěděli jsme, jak je potok hlubok‎ý a jak se přes něj dostat. To už ale dole byli i ti lidé zezhora manželé a malá, asi tak 5ti letá holčička. Nesli si kládu, kterou moře vyplavilo na pláž, hodili ji přes potok a byli na druhé straně. A tak jsme si taky dotáhli kládu a našli si klacek, kter‎ý posloužil jako hůl pro podpírání se a zároveň pro zkoušení hloubky vody. Radši jsem předala Robertovi kameru a pak jsem rychle přešla na druhou stranu. Hodila jsem Robertovi hůlku zpátky a on si ještě šel pro jednu kládu, kterou položil do proudu vedle té první. Uprostřed přecházení se mu ta druhá kláda trochu šmejkla, ale také se v pořádku dostal na druhou stranu. Tak jsme mohli jít po pláži dál ke skryté pozorovatelně, kam také patrně mířila i ta rodinka před námi.

Cestou jsme viděli a pozorovali černé ptáky s dlouh‎ými červenými zobáky – ústřičníky (oystercatchers) a také se zde váleli další obrovští lvouni. Na pláži byly vyplavené dlouhatánské kravské chaluhy, či jak je pojmenovat (prostě – bull kelp). Jednu jsem chytla a Robert mě vyfotil.

Když jsme přicházeli ke skr‎ývacímu domečku, málem jsem šlápla na mládě nebo samici lvouna (oba jsou totiž světlejší než samci), které tam leželo na písku a mělo stejnou barvu jako písek, nebylo proto skoro vidět. Nad ocáskem mělo připevněnou vysílačku.

Jak jsem se tak rozhlížela po okolí, zdálo se mi, že na skalách u pláže stojí něco bílého, co by mohlo být tučňák. Robert vzal kameru, přiblížil to a skutečně byl to náš první žlutooký tučňák (yellow-eyed penguin), ve svém přirozeném prostředí Chvíli jsme tam setrvali a pak šli do skr‎ývacího domečku, který vybudoval DOC – Department of Conservation – vešli jsme dovnitř, ale byla tam tma, až na jedno otevřené pozorovací okénko, u kterého seděla ta rodinka. Byli hrozně potichu a dívali se na skály a na travnat‎ý kopec vlevo od nás – pán nám pomohl s otevřením pozorovacího okna a ještě nám ukázal, na místa, kde se nacházeli tři tučňáci. Robert natáčel a já se dívala. Během pozorování jsme viděli celkem asi pět nebo šest tučňáků a dole na skalách pod nimi se pohybovali lachtani.

Pomalu padala tma a tak jsme se rozhodli, že se vydáme na zpáteční cestu. Dole na pláži pod pozorovatelnou jsme spatřili tučňáka, kterého jsme předtím pozorovali zezhora, jak si tak cape po pláži. Teď však jen stál, ani se nehnul a tak ho Robert točil. Při zpáteční cestě jsme viděli mnohem víc lvounů, kteří dováděli na pláži. Radši jsme se jim obloukem vyhnuli a došli k potůčku, jenže jak byl příliv, tak moře stouplo a z potůčku se stal potok. Vůbec jsme netušili, kudy potok přejít a tak jsme se vydali podél něj, dál do tmy.

Měli jsme s sebou baterky a GPSku, tak jsme si svítili na cestu, nebo alespoň na to, o čem jsme se domnívali, že to cesta je. Říkali jsme si, že tam přece někde musí b‎‎ýt most přes ten potok, přece by to ti z DOCu nenechali tak nezabezpečené. Avšak teď, když píšu tento zápis do cestovního deníčku, den po našem v‎ýletu, už vím, že to tak nechali.

Prodírali jsme se křovinami, propadali se do bahna a do písečných dun, vytáhli jsme GPSku, abychom zjistili směr, kudy máme jít a kapky na displeji nám jasně daly na vědomí, že začíná pršet. Určili jsme si podle GPSky směr a šli dál, přelézali brány a ploty ohrad, jednou jsem se i zapletla do jakési rostliny a na zemi ležícího ostnatého drátu. Přešli jsme i nějaké můstky, šli bažinou a deštěm, hrabali se do kopce a já ztrácela naději, že se odtamtud dostaneme živí nebo přinejmenším aspoň zdraví.

Když jsme pak dál šli podél plotu (u něhož ležela roztahaná mršina jehněte) začalo nám být jasné, že jdeme správně a že se za několik desítek metrů napojíme na tu správnou cestu, po které jsme sešli dolů. A skutečně, díky GPSce jsme se dostali na širokou, pískem vysypanou cestičku, vedoucí ohradou mezi ovcemi. Zhluboka (ale opravdu hodně zhluboka, snad až z pat a prstů u nohou) jsem si oddechla. Za chvíli už jsme byli na silnici a déšť zesílil. Proto jsme vytáhli deštník, napili se, na posílení si vzali muesli tyčinku a vydali se po silnici na cestu do našeho Holiday Parku.

Šli jsme deštěm, ale už po silnici, ze které nás bolely nohy a když jsme šli z kopce, začalo mě zase píchat v pravém koleni. Po čase déšť ustal a my šli, před námi svítilo město a my mu byli vždy o pár metrů blíže. Unavení, vyčerpaní a s bolav‎ýma nohama, ale nakonec vlastně šťastní, jsme ve 22:06 došli do našeho Holiday Parku. V domečku jsme zapnuli fukárka a najedli se, pak jsem si stáhla fotky do PC (některé se mi povedly) a šla se sprchovat, pěkně jsem se tam vyhřála. Když se ve sprše vyhřál i Robert, zalezli jsme do postele a usnuli během chvilky jako miminka. Za celý den jsme ušli 27, 3 km.

Pravidelný čtenář našich blogů si možná všiml, že jsem začala používat označení lachtan místo tuleň. V angličtině se lachtan, ale i tuleň či lvoun řekne „seal“ a tak jsem se podívala do wikipedie, koho jsme to vlastně v Kaikouře a dál na jihu pozorovali. Dozvěděla jsem se, ve zkratce, následující: Lachtani mají ušní boltce (zde má poznámka – jako Shrek – tedy ty uši jako on) a mohou podsouvat zadní končetiny pod tělo. To tuleni nemohou, proto se jen plazí po břiše. A tuleni také nemají ušní boltce. Potom jsem měla ještě trochu problém se lvounem (sea lion). Nyní již vím, že je to druh lachtana (lachtan hřívnatý), dříve pojmenovaného jako lvoun. Avšak i lvouni se liší, proto přidávám odkazy lvoun a lachtan. A ještě jedna zajímavost, když už jsme byli u těch tučňáků, tak 20. 1. měli tučňáci svůj den, teda svátek. Pokud jsou zde nějací milovníci tučňáků, tak se mohou inspirovat a příští rok slavit třeba v černém fraku How to celebrate Penguin Awareness Day

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 29. ledna 2011 v 10:08 | Reagovat
Krásné fotky, zejména ty pláže, to je nádhera! Byl to evidentně dramatický zážitek (hlavně ta cesta zpět), když to dobře dopadlo, tak aspoň máte na co vzpomínat
Díky za vysvětlení rozdílů mezi lachtanem a lvounem, stejně si to nebudu pamatovat, ale budu vědět kam se podívat
Tak teď jste dali dva články, budu muset taky něco přidat… „bohužel“ je hezky a spíš vyrazíme na běžky, než abychom seděli doma u počítače.

2 Proky | E-mail | Web | 29. ledna 2011 v 10:53 | Reagovat
Diky, diky. Cesta zpet byla fakt dobrodruzna, jako z nejakeho filmu. Obcas si na ni vzpomeneme
Jo jo dnes je krasne, sice mrzne, ale sviti slunicko! Na dalsi clanek se tesim a verim, ze ho do nedele zvladnes :o)

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>