p1080403__prokesovi_com

Fox Glacier – dny 74. – 76. z 89.

Z městečka Wanaka jsme odjížděli po pěti minutách stopování. Zastavil nám farmář, a že nás kus cesty sveze. Vysadil nás ve vesničce „Makarora“ (žije a pracuje zde asi 70 obyvatel) u letišťátka a malé restaurace, která zároveň sloužila jako infocentrum. Čekali jsme v údolí, ve stínu hor a mraků, kterými se občas prodralo sluníčko. Na trávě se zvolna rozpouštěla jinovatka, když se jí slunce dotklo svými teplými prsty.

Občas projelo nějaké auto – frekvence aut byla cca 6 aut za hodinu. Po půl hodině stání na studené silnici, kdy nás už zábly nohy a zima se šířila po celém těle, Robert rozhodl, že se jdeme ohřát do restaurace a že tam i něco sníme. Bylo tam pěkně, tepleji než venku. Dali jsme si rajskou polévku s pidirohlíkem, trochu jsme se zahřáli a zasytili. Zatímco jsme si tak pěkně lebedili v teplíčku, zastavilo u silnice auto a vystoupili z něj dva kluci, kterých jsem si všimla, jak stopovali u vesničky Lake Hawea. Vrátili jsme se zpět na silnici, postavili se nad kluky a čekali a čekali. Stávalo se, že třeba přes půl hodiny nejelo žádné auto. Konečně po téměř dvou hodinách čekání jelo auto a zastavilo. Ne však nám, ale těm klukům… Přemýšlela jsem, co budeme v díře, jako je tato, dělat. Naštěstí jsem se těmito myšlenkami nemusela zaobírat déle než deset minut. To právě jelo další auto a v něm tři Asiatky. Nezastavily nám, tak jsme se opět otočili k silnici a psychicky se připravovali na další čekání. Náhle jsme uslyšeli houkání auta kdesi za námi – byly to ty holky korejský. Rozběhli jsme se tak rychle, jak jen nám to batohy dovolovaly, k autu, které se i bez nás a našich batohů, zdálo být dost plné.

Chtěli jsme si dát batohy do kufru, ten však byl děsně narvaný. Tak nám holky řekly, ať si dáme batohy na zadní okénko – to však bylo absolutně nemyslitelné. Posadila jsem se doprostřed, Robert mi podal můj batoh a pak se dovnitř nasoukal i se svým batohem. Mohli jsme vyrazit. Kousek jsme poodjeli, když si holky vyměnily pár slov a znova jsme zastavili. A jestli jsme prý připoutaní, a pokud ne, musíme se připoutat. To však moc dobře nešlo. Proto mi holčina na sedadle spolujezdce vzala batoh a já tak mohla připoutat sebe i Roberta. Po pravdě řečeno, bylo to docela potřeba. Cesta se klikatila nahoru a zase dolů, přejížděli jsme přes několik jednosměrných mostů a holky korejský se všemu divily („džindža“? – „opravdu“? – to si ještě pamatuji od kamarádů spolustudentů v Sydney na jazykovce) a mávaly všem protijedoucím autům. Řidička řezala zatáčky a vůbec jela tak jakoby nás ukradla. Tady je na místě, abych připomněla další informaci, kterou jsem získala díky studiu s Korejci. V Koreji (samozřejmě Jižní) můžete získat řidičák teoretický nebo praktický (byla jsem s nimi v nižším levelu, tak nedokázali přesně vysvětlit proč to, ale odvodili jsme si z toho následující) – papíry může člověk dostat za teoretické znalosti, ačkoli za volantem nikdy neseděl anebo za praktickou zkoušku…

Holky nás dovezly do „Haastu“ a my se zde dali do dalšího stopování. Za patnáct minut jsme už pěkně pohodlně seděli v autě s párem mladých Němců, kteří nás vzali až do „Fox Glacier“. Cestou jsme dvakrát stavěli, jednou na vyhlídce (Knights Point) a podruhé u pláže Bruce Bay, podél níž byly poskládány mohylky z kamenů a deštný les se téměř dotýkal moře. Opět jsme přejížděli jednosměrné mosty (asi dvacet). Dovezli nás na místo a my se vydali podle GPSky do „Fox Glacier Holiday Park“. Domluvili jsme se na kabince na dvě noci. Domeček to byl pěkný, uvnitř obložený dřevem, elektrické topení, židle, stůl a zrcadlo. Mají tu úžasné a docela vyhřáté společné prostory (WC se sprchami, kuchyň a místnost s televizí).
Za dnešek jsme stopem urazili 270 km.

Další den ráno jsme se chtěli, navzdory počasí, vydat na ledovec. Již od rána totiž střídavě mžilo a lilo. Cestou k ledovci jsme odbočili na procházku deštným lesem („rainforest“). Bylo to tam opravdu nádherné a úchvatné. Kousek od cesty vedl most přes zurčící potůček, všude kolem spousta kapraďopřesliček a různě popadaných stromů a vše bylo porostlé nejrůznějšími mechy, lišejníky a kapradinkami. Robert fotil a já točila na kameru. Obloha se opět zatáhla a tak jsme se domluvili, že na ledovec půjdeme zítra, a zůstaneme tady ještě jednu noc.

V kempíku jsme odpočívali a využívali zakoupený 24 hodinový internet a také jsme se rozhodli, že pozítří pojedeme odtud autobusem do Hokitika. Místa si zamluvíme zítra, až půjdeme na ledovec.

Ráno jsme si nachystali svačinu a vyrazili jsme. Při zamlouvání míst do autobusu nás všichni posílali „od čerta k ďáblu“ – v našem kempu se místa zamluvit dají, ale až odpoledne, až přijde paní, která to dělá. Tak že si je zamluvíme v Infocentru. Seděl tam mladík, který očividně neměl co na práci. On však jízdenky nezajišťuje, museli jsme přes silnici tam, kde se domlouvá létání helikoptérou a provázení po ledovci. Tam jsme nakonec uspěli a máme dvě místa na zítřejší ráno s odjezdem z našeho kempu.

Dnešní počasí je naprostý opak včerejška – obloha jako vymetená a celý den slunečno. Cesta k ledovci nám utíkala docela rychle. Fotili jsme a prošli se po historickém lanovém mostu (já až cestou zpět – nemám ráda to houpání). Až k ledovci jsme se nedostali, zastavily nás provazy a cedule DOC, zakazující vstup jednotlivcům, povolení pouze pro skupiny s průvodcem z důvodu hrozícího pádu kamení nebo ledu. Robert byl hodně zklamaný a naštvaný, že jsme nemohli jít až k ledovci a sáhnout si na něj. Když ho naštvání přešlo, dal se do focení. Potom jsme ještě asi hodinu čekali (oba zmrzlí jako bobíci) na sluníčko, aby osvítilo ledovec (samozřejmě kvůli focení). Při čekání nám byla velká zima (u ledovcové řeky, ve stínu a s ledovým vánkem od ledovce, brrr), a tak jsme dopili placatku, nasvačili se a dali si čokoládu.

Když jsme se vrátili zpět do kempu, uvařili jsme si kafíčko a rozmrzávali. Po večeři jsme hledali a bukovali autobusy a ubytování na příští a poslední dny na NZ. Máme bus z Wellingtonu do Taupa a z Rotoruy do Aucklandu, našli jsme si ubytování v Aucklandu a zabukovali. Dále jsme si vyhlédli bydlení ve Wellingtonu, Taupo i Rotorua.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 Jarda Rejcha | Web | 23. května 2011 v 13:16 | Reagovat
Krásný článek, to stopování si úplně živě představuju, ale zase ta silnice u které jste čekali byla celkem malebná. Ledovec je parádní, to mě mrzí, že jste se nedostali až k němu, docela se tomu divím, kde my byli, tak jsme si skoro všude na ledovec šáhli. Ledovce jsou vůbec moc fajn, to mi u nás chybí.
Co komáři v tom lese? Nebyly jich tam hejna? Toho bych se bál…
Fotky jako vždy super.

2 Proky | E-mail | Web | 23. května 2011 v 20:36 | Reagovat
Díky. Stopovani miluji a v cizine je to jeste lepsi. Jizda s Korejkama byla vazne dost divoka. ale prezili jsme to :o)
Za to, ze jsme si nemohli sahnout na ledovec to me moc mrzi. Tak tedy priste
Na komary si nepamatuji…

3 Barča | 29. července 2011 v 19:26 | Reagovat
Ahoj! Máš(máte) moc krásný blog. Kdyby jsi chtěl(a) podívej se na ten náš: http://terbarka.blog.cz/ – blog nejlepších kamarádek. Díky mocinky za komentíky.

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>