p1080677__prokesovi_com

Wellington a Te Papa Tongarewa – dny 79. a 80. z 89.

O půl desáté ráno jsme opustili kemp, nastavili navigaci a vydali se na letiště v Chch. Šli jsme celkem svižně, průměrnou rychlostí 4,8 – 5 km/hod, takže kolem jedenácté jsme dorazili na letiště. Chvíli jsme hledali odbavování pro lety po Zélandu a pak se vydali k Air New Zealand, kde nám slečna vytiskla letenky. Brali jsme s sebou batohy jako příruční zavazadla, ale Robert musel ten svůj přebalit (měl 12 kg místo povolených 7 kg).

Při odbavování mne překvapilo, že stačilo, abychom ukázali jen naši vytištěnou letenku a vůbec jsme nemuseli ukazovat pasy. Naše letadlo bylo celkem malé, pro 138 cestujících. Přiblížil se čas odletu, ale letušky oznámily, že ještě čekáme na tři cestující. Jestli přišli nebo ne, nevím, ale odletěli jsme. Letadlo se při startu krátce rozjelo a najednou se zvedlo a stoupalo prudce vzhůru. Byl to snad ještě rychlejší a strmější odlet než v Sydney. Při vzletu jsme udělali pár fotek. Okolí Chch je celkem rovinaté, ale kousek dál už se tyčily vrcholky hor. Před Wellingtonem jsme letěli docela nízko nad mořem a myslím, že jsem viděla hejno delfínů (anebo velryb ) Let trval necelých 45 minut a nějak rychle mi to cestování uteklo. Letušky porozlévaly vodu, roznesly sáčky s chipsy, potom nabízely bonbony. No a když za chvilku sbíraly odpadky, tak jsme už přistávali. Na letišti se žádné kontroly nekonaly. Jen jsme si vzali batohy a šli. Sedli jsme na autobus do centra (měl uvnitř obrazovku, na které mu běžela navigace) a potom, opět za pomoci GPSky dorazili k „Wellington downtown backpackers“. Ubytovali jsme se a vyrazili do nedalekého „New World“ (v nádražní budově) nakoupit něco k jídlu.

Druhý den dopoledne jsme se vydali do muzea „Te Papa Tongarewa“. Cestou jsme narazili na prazvláštní most, který se tvářil, jakoby do města, plného moderních budov, vůbec nepatřil a tak jsme se na něj šli podívat zblízka.

Předtím jsme si ještě šli vyfotit budovu parlamentu, ke které směřoval ukazatel s další novozélandskou ikonou – hračkou „Buzzy Bee“. (Buzzy Bee je nejoblíbenější hračka novozélandských dětí a předává se z generace na generaci.) No, a pak už rovnou do muzea „Te Papa Tongarewa“. Název je z maorštiny a ve zkratce znamená „pokladnice“. Podrobnější výklad jména Te Papa Tongarewa je přibližně následující: „naše pokladnice věcí a lidí, kteří povstali z Matky Země zde, na Novém Zélandu“. „Te Papa“ je nově postavené moderní, veliké muzeum do něhož je vstup zdarma. Jen jsem si za 3 dolary koupila průvodce a pak už jsme nabrali směr a strávili zde téměř pět hodin. Byly to naprosto úžasné hodiny a každou minutu jsem si užívala a žasla. Tvůrci použili spousty moderních technik, obrázků, animací, filmů, aby lidem a dětem přiblížili vědu. Parádní byla i možnost osahat si předměty, „vědecká“ (výzkumná) centra pro děti, kde bych se na hodiny dokázala zabavit i já – byl zde k dispozici elektronický mikroskop s výstupem na obrazovku a mnoho dalších – různé kliky, páčky, čudlíčky, otvírací okénka, dalo se i projít ven do opravdové buše (muzejní zahrada), jeskyně s krápníky (umělými), svítícími červy (taky umělými ), různými druhy rostlin a kamenů na osahávání. V zahradě i v muzeu tabulky s otázkami a vysvětleními, také samostatná expozice s obrovskou sépií, expozice – podepsání dohody mezi Angličany a Maory a v oddíle osidlování možnost vzít si, za dobrovolný příspěvek, „pas“ nějakého osidlovatele – „pas“, který jsem si vytáhla já patřil české židovce, která opustila zemi po protektorátu.

Muzeum Te Papa – kontejner

Muzeum Te Papa – kontejner podruhé

Jak jsem již psala, strávili jsme v muzeu téměř pět hodin a kdyby nás nebolely nohy a neměli bychom hlad, byli bychom si prohlédli ještě 5. a 6. patro a taky důkladněji 4. patro. Byly tu i různé počítačové hrátky pro děti – také jsem neodolala a vyzkoušela je. Např. úkoly a hry tématicky zaměřené na vyhynulého obrovského pštrosa moa – skládání jeho kostry, rozbor hovínka, jaký zvuk moa vydával, kdo byl jeho největším nepřítelem; jiná hra „mimozemšťan“ a co si má vzít (jaká zvířata a rostliny) s sebou na Zem, aby tam mohl žít – byly tři možnosti, jak mohl skončit – žít si skvěle, přežít, zemřít – tak já bych se svým výběrem přežila.

Návštěva muzea se mi vryla do paměti a bylo opravdu uchvacující vidět, co všechno se dá s muzeem a v muzeu dělat. Lidi na vystavené exponáty mohli sahat, dokonce to bylo žádoucí, mohli otvírat dvířka a šuplíčky, zaskákat si u měřidla zaznamenávajícího otřesy Země, zajít do domu, kde jste mohli prožít zemětřesení. No prostě, pro muzeum „Te Papa Tongarewa“, všechny palce nahoru A tak jsem zvědavá, jak bude předělané naše Národní muzeum. (Ale abych mu dopředu moc nekřivdila, byli jsme na výstavě Příběh planety Země a také to bylo moc pěkné).

Domek se zemětřesením v Te Papa

Na zítřek jsme nakoupili jídlo na svačinu, čeká nás šest a půl hodinová cesta autobusem k jezeru Taupo.

Fotografie + video a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | 15. července 2011 v 19:59 | Reagovat
Pěkný článek, díky! Nejvíc mne zaujala ta GPSka v autobusu, to je pro turisty dost praktický pomocník, to je fakt dobrý!
Já se chystám na cestu za oceán, jedu služebně na týden do St. Louis, tak už se těším.

2 Proky | E-mail | Web | 15. července 2011 v 20:35 | Reagovat
jj, tu GPSku jsem v autobusu videl poprve.
Uzij si cestu do zaoceanie. Cestovani zdar!

Zařazeno do štítků Cestování, Nový Zéland a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>