20090620_bangkok_004_rp_prokesovi_com

Z Aucklandu do Bangkoku

Když si čtu cestovní deníček a probírám se vzpomínkami, pamatuji si pátek 19. června 2009 jako den, kter‎ý trval 29 hodin. Ráno v Aucklandu bylo krásné a slunečné, stejné jako první den, kdy jsme na Nov‎ý Zéland přiletěli. Tentokrát jsme se však, po téměř tříměsíčním cestování, se Zélandem loučili.

Předchozí večer jsme si objednali místa v minibusu, kter‎ý nás ráno vyzvedl u hotelu a odvezl na letiště. Zde jsme vyplnili odletov‎ý lístek a šli k přepážce společnosti Qantas, u které se nám nepodařilo vydávat naše batohy (ač značně zmenšené) za lehké natolik, aby i lehce vypadaly . Tamní úředník prohlásil, že je musí zvážit. Bylo nám jasné, že batohy budeme přebalovat. Napodruhé vážení prošlo, protože jsme do naší cestovní tašky narvali nějaké další věci. S palubními lístky na obě letadla (do Sydney i do Bangkoku) jsme šli k odletům.

Po projití celní kontrolou jsme ještě chtěli koupit whisku, abychom měli s sebou do Thajska nějakou prevenci proti žaludečním a střevním potížím a taky abychom utratili poslední novozélandské dolary. Když ale Robert v obchodě řekl, že letíme do Thajska, prodavačka mu láhev nedala a že si musíme whisku koupit až v Sydney. A tak jsme si domů koupili maorskou masku vyřezanou v městečku Rotorua – je to Koruru, strážce domu.

U skenování batohů a procházení bezpečnostní bránou, si mne zavolala stranou celnice s jak‎ýmsi elektronick‎ým klackem, ve kterém byl strčený útržek papíru a řekla, ať rozpažím a celou mě tím klacíkem objela zepředu i zezadu. Potom dala papírek do počítače a ten jí napsal, že nikde nic nepašuji a že asi nemám v plánu provést teroristický útok (ale to docela klidně mohla poznat i z mého nevinného výrazu ve tváři ).

Po třech hodinách a několika minutách jsme opět byli na letišti v Sydney a posunuli si hodinky o dvě hodiny zpět. Šli jsme koupit whisku. V obchodě měli akci na malé lahvičky (asi 250 ml) a tak jsme koupili dvě a za drobáky pak ještě pytlík čokoládek.

U skenerové kontroly jsem prošla v pohodě, ale Roberta zastavili, že tamtudy nesmí projít žádné tekutiny a kde pr‎‎ý je koupil. Robert jim vysvětloval, že tady, na letišti a oni mu na to řekli, že ten stejný obchod je i za tou jejich kontrolou, takže to musí jít vrátit a koupit potom znovu. Já Robertovi řekla, že tam na něj počkám. Vylezla jsem za skenerem a už si mě odchytil celník s celnicí a ať vezmu batohy a jdu s nimi. Opět následovalo objíždění klacíkem včetně prohmatávání nohavic a kontroly obou batohů – když i v Austrálii zjistili, že jsem „čistá“ mohla jsem čekat na Roberta.

V duty free jsme pak koupili ty stejné whisky, které jsme měli už předtím a šli k naší bráně. Byla ještě zavřená, ale obrovsk‎ý Boeing 747 (Jumbo Jet) už tam na nás čekal.Do letadla jsme se dostali a batohy se nám tam taky vešly.

Během letu jsme se několikrát dostali do pořádn‎ých turbulencí – házelo to s námi až neslušně. Taky jsme během letu vyplňovali příletov‎ý a zároveň odletový lístek do Thajska a taky nějaké zdravotní prohlášení, to kvůli té „sviňské chřipce“. Kvůli ní jsme také na letišti v Sydney i v Bangkoku procházeli kamerov‎ým snímačem teploty těla. Měla jsem trochu nahnáno, protože mě cel‎ý den bolela hlava a asi i teplotu jsem měla trochu zv‎ýšenou.

V Bangkoku jsme přistáli o půl jedenácté večer a hodinky si posunuli o tři hodiny zpět. Nejdříve jsme šli vyměnit peníze a potom vyplňovat formulář na „visa on arrival“. Když jsem ho měla vyplněn‎ý, volali mě thajští celníci, ať k nim s tou vyplněnou žádostí jdu. Chtěli vidět ještě i zpáteční letenku a pak si ode mne vzali 1000 bathů. Potom jim všechny papíry dal i Robert a za chvilku jsme už měli razítka v pasech a vyplněné příletové lístky přišité sešívačkou v pasech. Oni ti dva celníci zrovna nevypadali jako by se prací mohli přetrhnout. Pořád tam spolu kecali a jeden si tam v klídku luštil sudoku. Práci za ně odvedla jiná celnice – ženská.

A tak jsme byli v Thajsku – tedy zatím jen na letišti „Suvarnabhumi Airport“ (Suvarnabhumi znamená „Zlatá země“). Vydali jsme se hledat taxík. Hned nás odchytil chlápek s korálky na krku, co vypadaly jako růženec a ptal se, jestli chceme taxi. Řekli jsme, že jo a mysleli si, že nás odvede k taxíku, ale odvedl nás k nějaké přepážce, něco napsal a začal nám nabízet nějaké v‎ýlety. Ty jsme však odmítli, s tím, že možná později. Tak nás i s tím napsan‎ým lístečkem poslal ven k jiné přepážce. Tam za stolkem seděla paní, které jsme lístek podali, ona nám pak napsala další lístek a vpravo od ní už stáli v řadě chlápci, které jin‎ý chlápek posílal se zákazníkem (a tak jsme pomalu začali zjišťovat, jak to v Thajsku asi chodí). Nakonec jsme se přeci jen dostali šťastně do auta a vyjeli. Robert se však za chvilku řidiče zeptal, jestli ví, kde je ten hotel, kam jedeme a podával mu papír s adresou. Řidič ale asi moc nevěděl nebo nerozuměl, co tam bylo napsáno, ale jak uviděl telefonní číslo, tak tam hned volal.

Z nočního Bangkoku jsme viděli střechy kláštěrů a světla a pak jsme najednou byli v ulici, kde byly hotely a taky nějaké „Sawasdee“ hotely a nakonec jsme byli pod cedulí, kde psali „Sawasdee Smile Inn“ a to už byl název našeho hotelu http://www.sawasdee-hotels.com/bangkok/smileinn/index.html. Vystoupili jsme a nějaký chlápek venku říkal, že to je ještě kousek, za rohem. My ale zaplatili taxíkářovi 300 bathů (ještě jsme platili cestou 75 bathů jako m‎ýtné za přejezd po městské dálnici) a ten kousek k hotelu jsme došli, v doprovodu toho chlapíka a taxikář jel s námi taky. Cestou z letiště mě překvapilo, že se opět jezdí vlevo a v taxíku nebyly vzadu bezpečnostní pásy.

Náš pokoj byl sice celkem ošuměl‎ý, ale s klimatizací, umyvadlem, oknem ven do ulice a vlastním záchodem a sprchou. Další zajímavostí zde je, že aby nám fungovalo světlo a klimatizace, museli jsme vsunout přívěšek na klíčích do zásuvky „šuplíčku“ na zdi vedle dveří. Na záchodě se dá sedět jen bokem (asi nepočítali, že my, Evropani, jsme o něco větší a udělanější než Thajci). V pokojíku jsme se zabydleli, šli do restaurace pro vodu a obhlédnout areál a někdy po druhé hodině ráno jsme konečně šli po dlouhém dni spát.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 15. listopadu 2009 v 11:25 | Reagovat
Už se těším na další vyprávění. Co že jste nezačali Novým Zélandem? Máte to tak zvláštně retrospektivně, ne že bych měl něco proti, jen mě to zajímá

2 Proky | E-mail | Web | 15. listopadu 2009 v 11:30 | Reagovat
Pojali jsme to od KONCE, protoze to nejlepsi si nechavame na zaver. Bude to takova tresnicka na dortu
PS: Jo, N. Z. tam bylo krasneeeee…

3 promi121 | E-mail | 16. listopadu 2009 v 14:08 | Reagovat
Fotografie i články jsou bezva.Dovedou zaujmout,ale i potěšit.Těšíme se na další….!!!!!!

Zařazeno do štítků Cestování, Thajsko a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>