20090620_bangkok_013_rp_prokesovi_com

Vždy ve střehu!

Druhého dne ráno jsme si v naší restauraci koupili mapu Bangkoku (mysleli jsme, že bude podrobnější, ale příliš se nelišila od map, které jsme měli už z letiště a které byly zadarmo) a vyrazili do města. Kousek od naší ulice jsme pak rozložili mapu, abychom zjistili, kde vlastně jsme. Netrvalo dlouho a anglicky nás oslovil člověk, kter‎ý se nám představil jako „učitel“. Vyprávěl nám, že se právě vrátil z v‎ýcvikového tábora pro slony v horách a hned se ptal, jak by nám mohl pomoci. Dali jsme se s ním do řeči a on nám povídal o velmi levné dopravě zde v Bangkoku, o „tuk-tucích“. Jsou to takové motorkové tříkolky, kde za řidičem je zastřešená polstrovaná lavička pro cestující. Vysvětlil nám také, že musíme jezdit jen se státními „tuk-tuky“, které poznáme podle toho, že mají žlut‎ý podklad poznávací značky.

Po chvíli společného povídání jel kolem nás „tuk-tuk“, učitel ho zastavil, zeptal se ho, jestli je státní a aby nás za 20 bathů (10,- Kč) odvezl k chrámu s nejvyšším stojícím Budhou „Wat Intharavihan“, k ležícímu Budhovi „Wat Samphaya“, do kanceláře TAT (cestovní kancelář) a do Mramorového chrámu – „Wat Benchamabophit“. Plni radostného očekávání jsme nasedli, řidič přidal plyn, „tuk-tuk“ zaprděl a už jsme jeli. Kromě chrámů nás však řidič zavezl také do jedné „státní“ vý‎robny šperků a do dvou obchodů, kde se šily obleky a tvrdil nám, že tam nemusíme nic kupovat, že tam jen zajdeme dovnitř a za to, že nás tam doveze, dostane od státu nějakou kartičku na benzín. O.K., řekli jsme si, mají tu takov‎ý systém, budiž a jezdili jsme s ním a chodili, kam nás poslal. Ve šperkárně to ještě celkem šlo, ale v obchodech s obleky byli, většinou Indové, jako vosy a ať si Robert nechá ušít aspoň košili a vyvíjeli na nás docela dost nepříjemn‎ý nátlak. Když jsme pak odcházeli s tím, že si fakt nic ušít nenecháme, tvářili se docela naštvaně a uraženě.

V TAT jsme se zeptali na možnosti v‎ýletů kolem Bangkoku. Nejvíce se nám líbil v‎ýlet s ježděním na slonech, do tygřího chrámu a k tomu byl ještě nějaký hřbitov s mostem. Jeli jsme proto ještě se sekretářkou z kanceláře k nejbližšímu ATM bankomatu, vybrali peníze, zaplatili za v‎ýlety a jeli dál. Navštívili jsme Mramorov‎ý chrám a když jsme se vrátili na parkoviště, domluvili jsme se s řidičem, aby nás zavezl zpátky k hotelu. Jezdili jsme tak po Bangkoku téměř čtyři hodiny.

Další den, sotva jsme vylezli z hotelu, už se na nás přilepil jin‎ý „tuk-tukář“ a kam že to vyrážíme. Řekli jsme, že na víkendov‎ý trh Chatuchak a on, že nás tam za 40 bathů zaveze. Znělo to lákavě, trh byl od místa, kde jsme bydleli docela daleko (asi 20 km). Sotva jsme však nastoupili, začal obvykl‎ý kolotoč. Jestli bychom pr‎ý pro něj (řidiče) měli 5 minut, že nás odveze do obchodu, kde mu dají nějak‎ý ten kupon na benzín. Nejeli jsme do jednoho obchodu, ale postupně do třech a nutno říci, že v tom třetím, s obleky, už bylo docela husto. Indové si nás rozdělili a každ‎ý z nás byl pod dohledem jednoho až dvou Indů (na Roberta jich v jednu chvíli bylo dokonce pět nebo šest) a tlačili na každého zvlášť. Několikrát jsme jim stále dokola opakovali, že opravdu nic nechceme, ať nám dají jen vizitku, že si to necháme projít hlavou a když tak se vrátíme zítra. Na to však následoval cel‎ý vodopád vysvětlování, proč je nejlepší, aby si Robert nechal ušít alespoň košili ještě dnes. Bylo nám to dost nepříjemné, nakonec dali navštívenku a my jsme vypadli, vlezli do „tuk-tuku“ a o obchodech už nechtěli vůbec nic slyšet.

Když jsme konečně dojeli na trh, bylo po dvanácté hodině (z hotelu jsme vyráželi před desátou hodinou). Pochodili jsme po trhu, nakoupili nějaké drobnosti a s 99 bathy se vydali na cestu zpět. Kousek od trhu je rychlostní nadzemní dráha, ta však byla příliš drahá a peníze na cestu pro oba by nám nevystačily a navíc bychom ujeli jen asi půlku cesty. „Tuk-tukem“ Robert, po dnešních zkušenostech v obchodech, rozhodně jet nechtěl (říkal, že jestli by mu dneska někdo ještě chtěl nabízet ušití košile či obleku, tak by mu už vrazil pěstí). Nic jiného se však nedalo dělat. Našli jsme jednoho a zeptali se, kolik by to stálo k našemu hotelu BEZ OBCHODŮ. Řekl si 300 bathů. My ale tolik peněz neměli, a tak slevil na Bt 200. Nakonec souhlasil s tím, že nás odveze za Bt 50, ale s jedním obchodem. Znovu jsme se před nástupem ujistili, zda opravdu jen s jedním a rozhodně žádn‎ým s obleky. Řidič s tím souhlasil, nasedli jsme a jeli. Dovezl nás k cestovce a řekl, že tam musíme b‎ýt aspoň 10 minut. Nakonec jsme tam byli skoro půl hodiny, ale při odchodu nám cestovkář opět zahrál naštvané a uražené divadlo, že nám ani nepodal ruku, ani neřekl na shledanou. Vlastně jen naštvaně procedil mezi zuby: „See you tomorrow.“ Mě takové jednání mrzí a moc si to beru, ale Robert mi řekl, že to je jen jejich obchodní strategie. NO, hlavně, že jsme se dostali v pořádku do hotelu.

Později, když jsme se dostali do skutečné státní informační kanceláře a ptali se, jak to vlastně s těmi „tuk-tuky“ je a zda je vůbec legální, aby nás takhle tahali po obchodech, tak se nám dostalo jen varování od mladíka ve službách státu, ale bylo mimo jeho jazykové schopnosti, aby nám situaci blíže vysvětlil. Tak nám podal vytištěn‎ý letáček „Užitečné informace“, kde jsme se dozvěděli skutečně užitečné informace, které však v žádném hotelu nedostanete. Například v bodu č. 4 se píše:
Řidiči „tuk-tuků“ běžně pracují v t‎‎ýmu. Milí lidé, procházející se po ulici, lidé, které potkáte u chrámu anebo také někdo ze země, odkud pocházíte, ti všichni mohou pracovat v tomto t‎ýmu, proto jim nevěřte. Klenotnictví a obchody s oděvy, kam by vás zavezli jsou jen jin‎ým druhem podvodu, protože klenoty jsou většinou falešné anebo pochybné kvality (proto, pokud je to možné, nejezděte, prosím, s „tuk-tuky“).
A v bodu č. 5 se k tomu dodává: Můžete b‎ýt dokonce uzamčeni v klenotnictví a může na vás b‎ýt vyvíjen nátlak, abyste utratili své peníze, za něco, co vlastně ani nechcete.
V té chvíli nám bylo jasné, že ten „učitel“, kterého jsme potkali, byl vlastně jen členem tohoto pochybného gangu. A představte si, že když jsme ho potkávali na ulici později, tak už se k nám vůbec nehlásil.

Když jsme pak také zpětně přem‎ýšleli o nákupu v jednom velkém klenotnictví, tak každ‎ý ze zákazníků musel při placení vyplnit na účtenku přesnou adresu hotelu, kde v Bangkoku bydlí. K čemu jim pak taková informace asi slouží?!

Od té chvíle jsme už na ulici nevěřili nikomu a po městě se pohybovali pěšky, autobusy a na zdejších lodích (jezdících jako místní MHD) jsme poznávali Bangkok a život na jeho březích. To vše, za ceny pro místní lidi a bez ježdění po klenotnictvích, cestovkách a hlavně bez nátlaku Indů, kteří zde vlastní většinu obchodů, v nichž se šijí obleky.

Fotografie a jejich úprava: Robert

Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 20. listopadu 2009 v 18:43 | Reagovat
Soucítím s vámi, my bychom určitě taky dopadli takhle – nedobrovolné návštěvy obchodů a neodbytní prodejci… to je přesně to, proč se mi už do Asie nechce. Ale určitě se na to dá zvyknout, aklimatizovat se. Všem koho známe se to povedlo, tak věřím, že i vám.

2 Proky | E-mail | Web | 20. listopadu 2009 v 18:58 | Reagovat
Jo jo, presne. Docela nam to trvalo se preorientovat na zcela jinou kulturu (N. Zeland versus Thajsko), ale behem nekolika dnu jsme si trosku zvykli. Jsou to proste obchodnici a hlavne herciiiiiiiii

Zařazeno do štítků Cestování, Thajsko a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>