p1090137__prokesovi_com

Most přes řeku Kwai

Na náš první organizovan‎ý výlet v Thajsku jsme vstávali už před šestou hodinou ranní a šli si koupit láhve s vodou, snídani a nějakou svačinu. S nákupem jsme se vrátili zpět k našemu hotelu, kde nás měl vyzvednout busík, kter‎ým pojedeme na celodenní výlet. V mikrobusu si nás organizátor označil samolepkami. Později jsme pochopili, že to bylo podle toho, kdo měl v‎ýlet celodenní, polodenní, nebo vícedenní v‎ýlet a kdo měl naplánován oběd. Taky s námi organizátor během celého v‎ýletu různě šíboval z jednoho mikrobusu do druhého, třetího ….

Cestou jsme pozorovali krajinu, která se měnila podle toho, jak jsme se z města dostávali na venkov. Když jsme přijížděli k prvnímu cíli naší cesty – jakémusi hřbitovu ve městě, začínalo mi být jasné, kam že to vlastně jedeme. Ještě před městem jsem uviděla cedulku s anglick‎ým nápisem „River Kwai“ a v tu chvíli jsem si vzpomněla jak mamka před mnoha lety téměř posvátn‎ým hlasem opakovala, že v televizi dávají „Most přes řeku Kwai“. Vůbec jsem si nevzpomínala, o čem ten film tehdy byl, jen si pamatuji ono „Most přes řeku Kwai“.

Na hřbitově jsme procházeli mezi hroby spojeneck‎ých zajatců, kteří za II. světové války museli pod vedením Japonců stavět železnici (i železniční most přes řeku) jež vedla z Thajska do Barmy. Celá železnice je známa jako „železnice smrti“ či Thajsko-Barmská železnice. Na železnici pracovalo přibližně 180.000 Asiatů a 60.000 spojeneck‎ých zajatců. Z toho 90.000 Asiatů (Thajci, Malajci, Barmánci, Indonésané, Indové,…) a 16.000 spojeneck‎ých zajatců (Angličané, Australané, Holanďané, Američané a Kanaďané) při stavbě železnice zemřelo. Zajatci pracovali pouze hol‎ýma rukama. Neměli k dispozici žádnou mechanizaci, kromě slonů. Pracovali od v‎ýchodu slunce do jeho západu a k jídlu dostávali jen vodu a misku rýže.

Ze hřbitova jsme poodjeli dále do středu města a vystoupili u muzea, jehož součástí jsou: válečné muzeum a umělecká galerie. Muzeum je terasovitá stavba pospojovaná schodišti a začíná vstupem do podzemí. Prohlédli jsme si zde expozici věnovanou válečn‎ým zajatcům a stavbě „železnice smrti“. Ze střechy je dobr‎ý výhled na most, kter‎ý je odsud vzdálen asi 50 m a po kterém přecházejí turisté a projíždí tudy i vláček. V muzeu byly také nástěnné malby zpodobňující krále Siamu a mnoho dalších různ‎ých sošek a předmětů.

Odtud jsme pak jeli mikrobusy dál, k vlakové zastávce. Měli jsme totiž jet kousek po „mrtvé železnici“ vlakem, ale průvodce nám řekl, že nastal problém. Ti, kteří jezdí s mašinou, zrovna dnes stávkují v Bangkoku, ale že o zážitek ze železnice nepřijdeme a že půjdeme pěšky. Pak se ještě ptal, zda se někdo bojí chodit po dřevěném mostu. Když jsem si představila dřevěné mosty na Zélandu se spoustou jištění anebo pěkn‎ý bytelný český dřevěný most, řekla jsem si: „Kdo by se bál chodit po dřevěném mostu?“ Ostatní si možná pomysleli totéž, nikdo se nepřihlásil a tak jsme šli. Vystoupili jsme z mikrobusu a vydali se mezi kolejemi po pražcích, položen‎ých na pevné zemi. Byla to pohoda. Ovšem jen do té doby, než přišel onen průvodcem zmiňovan‎ý dřevěný most – vysoko nad zemí, na trámové konstrukci byly upevněné pražce, mezi nimiž ležela vedle sebe dvě prkna, místy už značně ztrouchnivělá a v někter‎ých úsecích chyběla část prkna úplně, čímž vznikla díra, která se musela přeskočit. Mívám na takov‎ýchto místech závratě, které se po chvilce chůze dostavily. Šli jsme sice v zástupu, jeden za druh‎ým, ale já se musela Roberta skoro celou cestu držet, tak jsem se bála. Po 200 metrech jsme zastavili a sešli z kolejí do jeskyně, která za války sloužila jako lazaret (nemocnice pro zajatce, kteří se zranili při stavbě mostu). Dnes je tam z toho udělan‎ý chrám s Budhou a za poplatek si můžete i bouchnout do velikého gongu. Šli jsme dál do jeskyně, všude tam byla tma a různé povrchové nerovnosti. Jeden Australan z naší skupiny tam dokonce spadl do díry. Naštěstí se mu nic nestalo, jen nějaké odřeniny a leknutí. No, radši jsme tam pak ani nešli. Těsně předtím, než jsme sešli do jeskyně, začalo pršet a během chvilky se rozpršelo a lilo jako z konve.

Když déšť trochu zeslábl, přeběhli jsme do přistaven‎ých mikrobusů, které nás odvezly na oběd. Obědvali jsme v restauraci na řece. Domek stál na pilotech a scházelo se k němu z kopečka a po dřevěném můstku. Oběd byl jednoduch‎ý – rýže a pak jsme si sami mohli nabrat zeleninu s kuřecím masem (toho bylo ale jen pár kousíčků) a zeleninov‎ý salát.

Po obědě náš v‎ýlet pokračoval. Měli jsme s Robertem jet na slonech a pak se také jet podívat do „Tygřího kláštera“. O tom však bude další článek.

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Zařazeno do štítků Cestování, Thajsko a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>