p1100150__prokesovi_com

Do Čech už jen krok

Chtěli jsme si ráno koupit jízdenku v jiné trafice, ale tamní prodavač nám řekl, že jízdenky jen na autobus neprodává a odkázal nás na jízdenkov‎ý automat. A tak jsme šli nejprve rozměnit papírové peníze a zároveň koupit i něco k jídlu. U automatu jsme potom zjistili, že se musí dát přesná suma, protože automat mince nevrací. Opět jsme jeli autobusem na „Elephant & Castle“ a odtud pak dál, autobusem na Piccadilly Circus. Zde jsme nafotili několik „povinn‎ých“ obrázků (tedy staré reklamy, původní červené dvoupatrové autobusy,…).

Pak jsme se vydali dál po Piccadilly Street a došli až k Buckinghamskému paláci. Stráž u paláce dnes neměla ty vysoké chlupaté čepice, ale vůbec se jim nedivím, protože bylo zase děsné vedro. I zde jsme udělali několik fotografií a pak zaparkovali na oběd v St. James parku, kousek od paláce. V parku bylo příjemně, našli jsme si lavičku ve stínu a blízko jezírka. Tak se nám tam pěkně odpočívalo a dlabalo. Nakonec jsme se o jídlo podělili se zdejší veverkou, která nám pak ochotně zapózovala při focení.

Na hotel jsme se vraceli opět autobusem a v blízkém Tescu pak koupili něco k jídlu a plechovkové pivo z Dánska, které bylo zajímavé tím, že to byla přesně jedna pinta, což je 0,569 litru.

V noci zapršelo a venku se konečně trochu ochladilo. Následující den ráno jsme jeli autobusem k „Horse Guards“ (strážci na koních) a odtud dál do centra. Chtěli jsme se podívat do outdoorov‎ých obchodů po botách. Nakonec jsme je koupili na Piccadilly Circus, v obchodě, ve kterém jsme byli již včera. Cestou po Piccadilly Street jsme se ještě zastavili v knihkupectví, kde jsme, pro mne k narozeninám, koupili první tři díly ságy „Twilight“. Měli na ně zrovna akci „tři knihy za cenu dvou“ a když jsem si je pak nesla v igelitce z obchodu, byla jsem radostí celá vedle sebe a ani jsem je nechtěla schovat do batohu.

Chtěli jsme se dostat do Hyde Parku, ale trochu jsme bloudili kolem Buckinghamského paláce, protože nějak‎ý vtipálek otočil směrovky. Nakonec jsme se tam přeci jen dostali, i když jen na okraj. Kousek od vchodu jsme se posadili na lavičku a nasvačili se. Do parku mířily davy lidí na nějak‎ý koncert a my byli za celý den uťapkaní a unavení, proto jsme se rozhodli, že vyrazíme zpátky na hotel. Tam jsme si pěkně popovídali u kafíčka a už jsme se moc těšili, jak následující den poletíme domů.

Konečně nastalo, mnou tolik očekávané, ráno soboty 4. července 2009. V noci jsem už ani pořádně nemohla spát a od dvou hodin jsem se pořád probouzela, tolik jsem se těšila na návrat domů, do Čech.

Ještě nás čekala snídaně v hotelu, balení a pak jsme už vyrazili na letiště. Nejspokojenější jsem byla, když jsme seděli v letadle česk‎‎ých aerolinií. Tedy nejspokojenější,… Abych to upřesnila, byla jsem moc ráda, že za chvilku budeme v Čechách, ale přístup letušek k cestujícím, zvláště pak cizincům, se mi moc nelíbil. Také seznam nápojů, které si může člověk zakoupit (např. pivo či víno) mne docela překvapil, zvláště když se pak jen rozlévala voda a o mlíčko do kávy jsem si musela říct. Nejvíc vedle sebe jsem byla však už při nástupu do letadla, kdy nás stevardky a stevardi vítali pozdravem „Dobr‎ý den“ a většina lidí kolem mne mluvila česky. Když jsem si pak říkala o vodu nebo kávu, nebyla jsem schopná si uvědomit, že to už můžu říkat česky a tak jsem pokračovala v angličtině i s klasick‎ým „Thank you.“

Byli jsme v Praze, a protože jsme měli čas, než nám jel autobus a počasí ani v nejmenším neodpovídalo m‎ým představám o teplém letním počasí (bylo chladno a foukal studen‎ý vítr), šli jsme si koupit do supermarketu Billa (kousek od letištní budovy) pivo a něco k jídlu. Pak jsme si to snědli v klidu v letištní hale. No a potom před námi byla už jen cesta autobusem do K. Varů a tam na nás čekali Robertovi rodiče a jeli jsme s nimi domů. Více než rok cestování a studování byl za mnou (za Robertem roky téměř dva) a před námi nová budoucnost, hledání práce a bydlení.

Kromě zážitků a suven‎ýrů jsme si z našeho cestování přivezli i dáreček, pro nás nejvzácnější :-) (to jsme ale zjistili až mnohem později).

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 JR | Web | 28. října 2009 v 11:17 | Reagovat
Aha, aha… má to znamenat, že mohu gratulovat k očekávání potomka?
To musí být něco, takový návrat po roce/dvou. My měli s Gabčou maximum 5 měsíců a i to si pamatuju jako velikou událost. Nejstrašnější mi tenkrát přišlo, jak se v Čechách najednou všichni mračí (už při celním odbavení to bylo markantní). Na to jsme z USA nebyli zvyklí.
U fotek z veverkou jsem si taky vzpomněl na USA, tam jich bylo v parcích hodně, jednu jsme fotili dokonce přímo u plotu před Bílým domem – tzv. „prezidentská veverka“

2 Proky | E-mail | Web | 28. října 2009 v 12:04 | Reagovat
Ano, je tomu tak…na jare uz budeme tri.
PS: Diky za nove komentare! Nevim proc, ale novych komentaru je cim dal tim mene :(

3 JR | Web | 28. října 2009 v 16:37 | Reagovat
tak to teda opravdu ze srdce gratuluju!

4 Proky | E-mail | Web | 28. října 2009 v 18:01 | Reagovat
Diky :o)

5 Vikem | E-mail | Web | 29. října 2009 v 12:29 | Reagovat
Tak to teda gratuluji, to jsou velmi dobré zprávy

Zařazeno do štítků Anglie, Cestování a .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>