Sněžka - Robert, Terezka a Jana

Pec pod Sněžkou

Z Liberce jsme vyrazili do Pece pod Sněžkou. Jeli jsme autobusem do Hořic a odtud pak dál, opět busem, až do Pece. Do autobusu v Liberci jsme se pěkně vešli, v Hořicích vystoupili a čekali na bus z Prahy, který nás měl dovézt do Krkonoš.

V Hořicích vyběhl Robert do nedalekého Penny nakoupit nějaké jídlo a já hlídala Terezku, batohy a autobus. Ten však měl nějaké zpoždění. Když konečně přijel, dal Robert batohy a podvozek kočárku do zavazadlového prostoru, já vzala Terezku ve „vajíčku“ a nastoupili jsme. Autobus byl plný sedících lidí a i když sledovali naše počínání („zápas“ s batohy, podvozkem a vajíčkem), ani jeden z nich (a teď bych to nejraději napsala vulgárně, ale ovládnu se) zadek ze sedačky nezvedl a nepustil mě, abych si s Terezkou sedla. A tak jsem postavila „vajíčko“ na plošinku vyhrazenou pro batohy a stoupla si nad ně. Terezka si však vzpomněla, že má hlad a začala se dožadovat mlíčka. Posadila jsem se tedy na nějaký schůdek a dala jí dlabat. Ani tentokrát se nikdo ani nehnul ze svého vyhřátého místečka a myslím, že si někdo tak maximálně řekl: „Ta je fakt dobrá, kojí v autobusu na schůdku…“ K tomu už jen dodám, že řidič měl snad někde schovanou pilu, soudím dle toho, jak řezal zatáčky No, vlastně celkově jel jako pr..e. Na závěr dodám, že autobus to byl zastávkový, takže stavěl v každé díře a vždy někdo vystoupil. Proto jsem si mohla i já s Terezkou, po necelých deseti minutách, sednout na sedačku a dokrmit ji relativně v klidu. Ponaučení z tohoto zážitku je následující: „Maminky, nečekejte na to, až vás tady v Čechách někdo pustí sednout, nemusely byste se dočkat. Vyberte si nějakého člověka, stoupněte si k němu a vlídným hlasem ho požádejte, zda by vám a vašemu dítěti mohl uvolnit místo, většinou je uvolní. Chráníte tím totiž nejen sebe, ale hlavně toho svého drobečka, za kterého jste zodpovědné.“ (Takhle mi to poradila moje starší, a v této oblasti mnohem zkušenější, sestra.) Na základě zkušeností, které jsme získali ve světě, jsme se s Robertem shodli, že něco podobného by se ve skutečně vyspělé zemi stát nemohlo.

Do Pece jsme dorazili v pořádku, našli Infocentrum „Turista“, kde jsme měli zajištěný apartmán a ubytovali se. Ještě ten den jsme se šli podívat k lanovce. Kousek před ní nás zaujala nabídka „boudy Máma“, kde na ceduli psali, že mají specialitu „guláš v chlebu“.

A protože se následující dny ochladilo a pršelo, zašli jsme jeden den na tu specialitu. Byla to neskutečná dobrota a bylo jí hrozně moc. I když se mi žaludek kroutil hlady, stejně jsem to nemohla celé sníst a vždy když vidím fotku této specialitky, tak si vzpomenu na Ivana Petroviče Pavlova a jeho dílo o podmíněných reflexech (no, zkrátka začnu slintat jak Pavlovovi psi ) Druhý deštivý den jsme strávili v apartmánu a koukali se na filmy. Kromě nich jsme ale také stále sledovali předpověď počasí a kamery na Sněžce a v jejím okolí, což je naprosto skvělá věc a všem ji doporučuji. Tak jsme se mohli třetího dne před polednem vydat, za mírného deště, na Sněžku. Terezku jsem měla dobře napapanou a uvázanou v šátku, takže celý výstup na naši nejvyšší horu, trvající včetně zastávek na focení asi 3 hodiny, spokojeně prospala. Kus cesty za Pecí pršet přestalo, vylezlo slunce a já konečně z hlubin Obřího dolu spatřila to, co jsem před třemi lety, kdy jsem byla s Robertem na Sněžce poprvé, kvůli mlze vidět nemohla a sice vrchol Sněžky. Ale, jak řekl Robert, někdy je lepší ta mlha a mraky. Ano, dala jsem mu za pravdu, když jsme vylezli u Slezské boudy, v originálu „Dom Slaski“a já spatřila serpentiny vinoucí se nahoru na horu a taky ty davy lidí Když jsme tam byli naposledy, tak opravdu nebylo kvůli mlze vidět téměř na krok a tak jsem samozřejmě ani vrcholu Sněžky nedohlédla a jen jsem tak ze setrvačnosti šla a stoupala k vrcholu. Tentokrát to bylo horší o tu lepší viditelnost Také vál slabší vítr, asi jen něco přes 40 km v hodině (tehdá to bylo kolem 100 km v hodině).

No, jak je vidět z fotek, tak jsme horu dobyli, z poštovny Anežky poslali pohledy, které jsme si připravili již dole (za těch deštivých dnů) a zašli na zastávku lanovky na guláš za vysokohorskou cenu (nedoporučuji – obsluha mizerná, guláš studený a samá kližka, navíc nás po chvíli začala obsluha vypakovávat s tím, že za chvilku zavírají, protože jdou na Růžohorky na lanovku). Tak jsem ani Terezku nedokrmila, sbalili jsme se a chtěli se uchýlit do poštovny, ta však také byla zavřená, v kapličce už nestála lavička, která tam před třemi lety byla a tak nám zbyla jediná možnost – Polská bouda. Tam naštěstí bylo otevřeno a hned za vchodem jakési atrium, ve kterém mohou turisté spočinout a načerpat sil z vlastních zásob (podobně jako i ve Slezské boudě – tam však bylo navíc povoleno kouření, čehož využíval hlavně dědek u záchodů a čudil tam smradlavý doutník asi z nějakého horského listí ). Terezku jsem v klidu dokrmila a potom jsme sestupovali zpět do Pece. Cesta vedla přes lanovkovou stanici Růžohorky a protože se blížila čas, kdy měli lanovku spustit, přemluvila jsem Roberta, abychom z Růžohorek už dál nešli, ale jeli. Nebyla to sice nejlevnější záležitost, cesta pro jednoho dospěláka vyšla na 120,- Kč, ale přece jen jsme byli na dovolené (a mohli si trochu dovolovat ) a já už byla docela unavená. Jízda trvala přes deset minut a měli jsme krásný výhled.

Další den jsme pak jeli navštívit moji babičku do Malých Svatoňovic, rodného města Karla Čapka, s nímž zde dětství trávili i jeho dva starší sourozenci – Helena a Josef. Bylo mi moc milé, procházet se opět po tolika letech po stále stejných dlažebních kostkách, po kterých jsem chodila se svými sestrami, když jsme jezdily k babičce a dědovi na prázdniny. Znovu jsem na chvíli byla tou malou holkou, která jde po náměstí kolem sousoší bratří Čapků nabrat s babičkou a dědou vodu ze „Studánky Panny Marie Sedmiradostné“. Cestou jsme potkávali babiččiny a dědovy známé, většinou jejich bývalé žáky, se kterými se zastavili na kus řeči a pak jsme také chodili k panu Adamcovi podívat se na jeho mluvící papoušky, děda nám vyprávěl pohádky, které si sám vymýšlel, …. Teď jsem tady ale byla už jako velká a vezla jsem babičce ukázat její nejmladší pravnučku, naši Terezku. Bylo to opravdu radostné shledání a byla jsem a vlastně stále jsem moc ráda, že nám vyšel čas i počasí, abychom do „Malejch“ zajeli. Jinak všem, kteří se sem vydají, mohu doporučit zdejší cukrárnu, je na cestě od vlaku, naproti poště a pak také restauraci  „Salamandr u Studánky“, kde výborně a velmi levně vaří.

A pak přišel i ten poslední den, kdy jsme vzali sbalené batohy a vyrazili z našeho apartmánu na autobusovou zastávku. Dojeli jsme do Trutnova a odtud pak vlakem (ještě jednou přes Svatoňovice) do Prahy a potom přes severní Čechy až do Karlových Varů. Tam na nás čekali Robertovo rodiče a dopravili nás domů. Tak takové bylo naše první větší cestování s Terezkou. No a příště třeba vyjde to Slovensko a Tatry

Fotografie a jejich úprava: Robert
Text: Jana

Komentáře
1 Jarda Rejcha | Web | 16. září 2010 v 16:28 | Reagovat
Fotky skvělé jako vždy, vyprávění dramatické. Zrovna se do těch míst také chystáme. Jen považte, zcestoval jsem kus světa, ale na Sněžce jsem ještě nebyl! Ostatně když se to vezme kolem a kolem, tak já dosud osobně zdolal pouze nejvyšší horu Maďarska v žádném jiném státě se mi to ještě nepodařilo.
Co ten penzion, můžete to doporučit?

2 Proky | E-mail | Web | 16. září 2010 v 18:37 | Reagovat
Diky za pochvaly. Ja uz byl behem tri let na Snezce trikrat, ale nejvyssi horu Madarska ani neznam
Penzion byl super, maji ho mladi lide a lze i smlouvat o cene :o)

Zařazeno do štítků Česká Republika, Cestování a , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>